Dost často se mě lidé při zájezdech, promítáních a při jiných akcích ptají, kterou zemi a které místo mám na světě nejraději, kde je to nejhezčí. Na takovou otázku se nedá odpovědět. Všude na světě je přece krásně, když to krásné chceme vidět. Copak lze určit, zda je to hezčí a zajímavější v centru starověkého Říma, na zasněženém hřebeni Kavkazu, na bílé liduprázdné mořské pláži v Ománu, či u skelničky rakije na salaši v balkánských horách? Když ale někdo hodně naléhá, mám připraveny dvě odpovědi. Tou první je, že nejhezčím místem na světě je moje domovské Křivoklátsko. Tam jsem doma, tam to mám rád. Když se na podzim zabarví bukové lesy na skalnatých stráních nad Berounkou pod Tejřovem, tak žasne i každý světem protřelý cestovatel. Ale občas ani tato odpověď nestačí. A pak mám tedy v zásobě další, která tedy už jmenuje jednu zemi, dejme tomu moji nejoblíbenější. Je to země rozlehlých liduprázdných hor, i rušných měst, země věčného slunce a dobrého vína, země milých lidí, země poklidná a přitom rozmanitá, země chudá penězi a přitom bohatá kulturou, je to MAKEDONIE.
Přečtěte se 7 důvodů, proč je to moje oblíbená země.
1. HORY OPRAVDU LIDUPÁZDNÉ
Většina z nás má ráda hory. A málokdo z nás má rád hory plné lidí. Raději než po horských „Václavácích“ chodíme po cestách, kde jiné turisty potkáváme málo. Ale to slovo málo může být relativní. V Alpách málo turistů znamená to, že občas není žádný v dohledu. V rumunských Karpatech je turistů méně, při přechodu Retezatu potkáte dvě tři skupiny a za den a občas spíte na tábořišti i sami uprostřed přírody. Ale při přechodu balkánských pohoří Šar Planina, Jakupica, či Pelister nepotkáte třeba za týden nikoho jiného, než místní pastevce. A ani těch tam moc není. Spát můžete všude, tedy všude, kde je kousek rovného placu a nějaká ta voda. Pravda má to i druhou stranu mince. Značených cest tu moc není. Ony tu občas vlastně občas nejsou žádné cesty. A když jsou, tak třeba skončí v třímetrových kopřivách. Když se zhorší počasí, tak sestup do civilizace netrvá hodinu, ani dvě. Ke konci silnice a k nějaké dopravě to může být i více než den cesty. Cesty hodně krušné. Ale takový východ slunce u Golema jezera pod vrcholem Konjuška uprostřed Šar Planiny, to je zážitek na který se nezapomíná celý život.
2. PRAVOSLAVNÉ KLÁŠTERY
Makedonie je země pravoslavná. Makedonci mají svou vlastní makedonskou pravoslavnou církev, mnoho z nich se ale hlásí i k pravoslavné církvi srbské. Po celé zemi je řada srbských i makedonských pravoslavných klášterů. Malých i velkých, starých i moderních, hezkých i ošklivých. Jeden z nejhezčích je klášter Treskavec nad městem Prilep. Donedávna byl přístupný jen starou 7km dlouhou poutnickou stezkou. Stezka začíná na předměstí Prilepu a stoupá na hrad Markovi Kuli ukrytý mezi skalami. Ty skály jsou ze sopečného tufu, snadno zvětrávajícího nerostu. A tak vytváří různé roztodivné tvary. Tu připomínají slona, tu dinosaura, tu žábu. Pěšina kličkuje mezi skalami, stále stoupá, občas potkáte kapličku, občas posvátný pramen. A po dvou hodinách cesty se před vámi vynoří klášter přilepený k dalšímu skalnímu „dinosaurovi“. Romantika jak prase. Bohužel před třemi roky klášter postihly dvě rány. Klášter vyhořel. To by nebyla až taková tragédie. To, že v pravoslavném klášteře něco chytne od svíček, se občas stává. A než se sem hasiči 7km dlouhou pěší stezkou dostanou, tak shoří vše, co shořet může. Treskavec tak vyhořel v minulosti již mnohokrát. A vždy zase povstal k životu jako pták Fénix. Po tom posledním požáru ke klášteru vybudovali asfaltovou silnici. Aby tam hasiči příště dojeli včas. A to je ta druhá rána. Když sem dojedete autem, či autobusem namísto dvouhodinového trmácení se vedrem mezi skalami, už to prostě není romantika jak prase. Jen jako docela malé selátko.
3. NEJSTARŠÍ STAVBA V EVROPĚ
Kde je nejstarší stavba v Evropě, nevím. Určitě vím, že to není Stonenhenge. Možná je to kamenná hradba v Bernenez ve Francii. Odborníci odhadují její stáří na skoro 7.000 let. A zhruba podobně je stará i megalitická svatyně na kopci jménem Tatćev Kamen poblíž makedonské vesnice Kokino. Čedičový vrch, který vzdáleně připomíná mnohonásobně zvětšenou Panskou skálu u Kamenického Šenov. Tu lidé z jakési dávné civilizace přitesali do tvaru svatyně. Prý má všelijaké zajímavé vlastnosti. První paprsek ranního slunce v den letního slunovratu projde takovou dírou – muškou mezi skalami a dopadne na vytesaný královský trůn. Kdo to tak spočítal, těžko říci. O civilizaci, která vytvořila Kokino, nic nevíme. Můžeme se jen dohadovat. O to je to místo zajímavější.
4. DIMITAR ILJEVSKI
Dimitar Iljevski zvaný Murato je první a jediný Makedonec, který zdolal nejvyšší horu světa Mt. Everest. Dvěstě šedesátý čtvrtý člověk celkově. Na střechu světa se dostal 10. května 1989 s jugoslávskou expedicí. Spolu s ním tvořili vrcholové družstvo Slovinec Viktor Grošel, Chorvat Stipe Božić a dva Šerpové. Při sestupu se Viktor zdržel vzadu, snad opravoval něco na své svítilně. Dime se mu vracel naproti ve výšce 8200 m. Vícekráte jej nikdo neviděl. Nejslavnější makedonský horolezec našel na Everestu svou smrt. Co se s ním stalo, není dodnes známo, tělo nebylo nalezeno. Nad jeho rodnou Bitolou se nachází pohoří Baba s nejvyšší horou Pelister (2600m). Vysílačku na vrcholu Pelisteru obsluhuje Dimeho syn Jonče. Horám zůstal věrný. Po Dimitarovi je pojmenovaná jediná horská chata v pohoří u Golema jezera.
5. MAKEDONEC, KTERÝ SJEDNOTIL SVĚT
Je to trochu podvod, protože Alexandr Veliký, zvaný též Makedonský, nebyl Makedonec z dnešního národa Makedonců. Dnešní slovanští Makedonci do Makedonie přišli až v době stěhování národů v 7. století našeho letopočtu. Tedy skoro 1.000 let po Alexandrovi. Alexandr byl Řek jako poleno. Tedy alespoň v tom smyslu, že mluvil řecky. Nakonec se narodil v městě Pella a to je dneska víte kde? Samozřejmě v Řecku, kousek od Soluně. Ona se totiž celá tato severní část Řecka v minulosti nazývala, a občas dodnes nazývá Makedonie. To však nebrání dnešním Makedoncům, aby se k Alexandrovi hrdě hlásili. Letiště ve Skopje se jmenuje letiště Alexandra Velikého, dálnice, co kolem něj vede, nese totéž jméno. Makedonská vlajka je odvozena od vlajky Alexandrovy. Je na ní sluneční kotouč s paprsky. Jen o počet paprsků svádí Makedonie diplomatickou bitvu s Řeckem. Alexandr jich měl na vlajce 12, současná Makedonie jich smí mít jen 8. Byla to jedna z podmínek Řecka (a tedy i Evropské unie) pro to, aby existence samostatné Makedonie mohla být uznána.
6. OCHRIDSKÉ JEZERO
Makedonie má skoro všechny přírodní krásy. Má hory, má údolí, má skalní města, má jeskyně, má divoké řeky. Jediné, co nemá, je moře. Tedy nemá. Má Ochridské jezero. Díky svým rozměrům 30 x 15 km občas ani nevidíte na druhý břeh. Kolem jezera jsou písečné i oblázkové pláže, stejně tak jako „mořské“ útesy. V restauracích na pobřeží vám udělají grilovanou ryby a prodejci prodávají jako suvenýry mořské mušle dovezené z jiných částí Jugoslávie. Lidí je všude dost, hospůdek, slunečníků a opalovacích krémů také. A tak si můžete připadat jak na pláži někde na Jadranu. I když jste ve výšce bez mála 700 metrů nad mořem.
7. MAKEDONCI NÁS NAUČILI ČÍST A PSÁT
Tentokrát to už není podvod. Makedonie není „nějaká nekulturní země kdesi na Balkáně“, kde je „špína, svrab a neštovice“. V 9. století u nás ve střední Evropě pomalu ještě „lezly opice po stromech“ a na území Makedonie už fungovala vyspělá a kulturní byzantská civilizace. Pocházeli odtud i věrozvěstové Konstantin a Metoděj. Dle všeho to byli bratři a dle všeho byli alespoň částečně slovanského, tedy makedonského původu. Po svém otci Leonovi (Lvovi). Zatímco jejich matka byla Řekyně a snad i dcera byzantského císaře Konstantina VI. Císařští vnuci se ovšem dali na dráhu církevních učenců a později věrozvěstů. Díky ním vznikla cyrilice, první písmo pro zápis slovanských jazyků. A přiznejme si, pro naši řeč plnou háčků a čárek podstatně vhodnější, než nyní používaná latinka. O kolik problémů méně bychom měli s kódováním počítačových souborů, kdybychom u vynálezu makedonských bratří zůstali.
Přírodní a kulturní bohatství Makedonie s námi můžete obdivovat na akci Makedonie a Kosovo
Všechy akce do Makedonie