Španělské koloniální baroko vtisklo městu podobu plnou okázalosti a vznešenosti – chrámové fasády zdobené sochami svatých, kláštery s tichými ambity, honosné paláce a náměstí s elegantními kašnami. Pak však přišel osudový rok 1773. Zemětřesení otřáslo základy města a smetlo jeho nádheru jako dům z karet. Ani arcibiskup neunikl katastrofě – jen díky tomu, že vyběhl ven v nočním úboru, se zachránil.
„Velmi ušlechtilé a velmi věrné město svatého Jakuba guatemalských rytířů“ – tak znělo jeho původní jméno. Antigua, tehdy třetí největší město Nového světa, stávala v řadě s metropolemi jako Mexico City a Lima. Pyšnila se osmdesáti kostely, přepychovými paláci a sídly šlechty, rozlehlými kláštery i důkladně promyšlenými veřejnými prostranstvími. Ulice byly rovné, protínaly se v pravých úhlech a dláždění z kočičích hlav dávalo městu pevný řád. Přesto neodolalo síle přírody.
Zbytky barokních chrámů, které dnes obdivuji, nesou jizvy minulosti. Okna jsou prázdná, klenby propadlé a za jejich otvory září nebe. Omítka opadaná až na dřeň odhaluje syrovou červeň cihel. Představuji si stavitele, kteří do každé zdi vložili poctivou řemeslnou práci, architekty, kteří s odvahou čelili zemské gravitaci. Ale ani jejich mistrovství nemohlo vzdorovat síle otřesů. Vše, co tehdy bylo pevné, se ocitlo v troskách.
Vstupuji do ruin jednoho z kostelů, chrámu svatého Tomáše. Na nádvoří zurčí kašna a na její obrubě si vykračuje barevný papoušek. Pod temnými arkádami klášterní chodby kvetou fialové a rudé keře bougainvilleí. Na reliéfech mezi rozpadlými sloupy dosud andělé zdvíhají kadidelnice, jako by se modlili za minulé časy. Dovedu si živě představit někdejší lesk – třpyt zlata a stříbra, brokátové šaty, perské koberce, benátské sklo a maurské lucerny, které tu kdysi ozařovaly nádheru evropského i domorodého umění.
Najednou mě přepadne zvláštní pocit. Tam, kde kdysi stála hlavní loď kostela, vidím provizorní střechu. Z trosek chrámu se stal refektář – jídelna, kde se scházejí lidé, kde se žije, směje a sdílí. Místo, které kdysi patřilo modlitbám, nyní slouží obyčejným, každodenním radostem. Trosky města tak nejsou jen mementem dávného pádu, ale i důkazem, že minulost a přítomnost mohou existovat vedle sebe – a že i mezi ruinami lze najít nový život.
Scéna mi neodbytně připomíná fotografie Jana Saudka – surovost ruin v kontrastu s energií života. Místo, které kdysi patřilo modlitbám, teď žije jiným způsobem, ale přesto stejně opravdově. Antigua tak není jen relikvií minulosti, ale i důkazem, že mezi rozpadajícími se zdmi lze stále nacházet barvy a pohyb, stejně jako na Saudkových obrazech, kde se melancholie prolíná s vášní života.