„Do města? To nééé! Víte přece, že nemám města rád. Bude tam fůra lidí, vedro, draho ... Co nám tady chybí? Do města ne!“ Říkám rezolutně a s umíněností malého děcka si trvám na svém. Ještě před dvěma dny jsme se nadšeně trmáceli po legendární vysokohorské dálkové trase GR 20, teď však již naprosto bezstarostně odpočíváme na idylické „karibské“ pláži Plage Cala Piscona, nedaleko přímořského městečka Propriano. Moře rytmicky omývá břeh liduprázdné pláže, zářijové slunce neztratilo nic ze své síly a mé udyndané tělo se pozvolna propadá do perleťového písku. V pravé ruce ještě stále kupodivu chladná Pietra - zdejší fantastické kaštanové pivo a na tácečku po levici umně naaranžované kousky nepřekonatelného salámu z korsických vepříků vykrmených jak jinak než kaštany. K tomu sýr parmazánového typu, olivy, žlutý meloun a křupavá bageta. Oběd snů a výjev jako z notoricky známého obrazu Pietera Brueghela - V zemi peciválů. „Do města néééé. Natož pak do nějakého Bonifacia, které beztak nese jméno po nějakém vypaseném zavšiveném kocourovi.“ Jsem sám proti třem a je mi jasné, že je jen otázkou času, kdy to na mě někdo vytáhne. Racci se chichotají. A je to tu! Rezignuji a balíme. Velice věrohodně hraji otráveného. Téměř dva týdny jsme se doslova dotýkali liduprázdných přírodních rájů ostrova, bez hlesu koukali z vrcholu „korsického Matterhornu“ Paglia Orba, koupali se v průzračných tůních kaskád Manganello … No a představa, že se opět ocitnu ve spárech civilizace, mi není zrovna dvakrát příjemná. Motor oktávky zakucká a my vyrážíme do nejjižnějšího výběžku Korsiky, odkud je to na italskou Sardinii takřka co by kamenem dohodil, přesněji však asi jen 11 km. V autě se začítám do průvodce. Hledám pochopitelně kapitolu o Bonifaciu a studuji, co mě čeká. Zhruba po hodince jízdy podél členitého pobřeží a modravých lagun vjíždíme do města. Parkujeme kupodivu vcelku bez problémů, výhoda cestování v září, balíme batůžek a vyrážíme sondovat.
Vítá nás klasická rušná marina s promenádou. V přístavu kotví načančané jachty, ale i oprýskané různobarevné rybářské bárky přetékající sítěmi a dalším loveckým náčiním, které vedle svých milionářských sestřenic patřících Willisům, Pittům, Banderasům a bůhví jakým idolům, působí poněkud úsměvně. Již odtud lze spatřit monumentální hradby citadely, po staletí chránící historické jádro města, které mě již zanedlouho překvapivě nadchne. Občasně chráněni před pozdně odpoledním sluncem stínem palem, pomalu procházíme podél nóbl kaváren a restaurací, které ve svých naleštěných vitrínách hrdě vystavují ty nejjedlejší poklady, jaké jen lze ve zdejších vodách ulovit. Po schodišti Montee Rastello stoupáme kamsi do výšin. Místní ho údajně přezdívají jako „šplháníčko“ a v tomto momentě je to dá se říci trefné. Lýtka mi totiž dost nevybíravě připomínají, že jsem se ještě nedávnou „škrabal“ s plnou polní na zádech na Monte Cinto – nejvyšší vrchol ostrova a já se už těším, až mi tato nepříjemná bolest dá oddechnout a přenese se pro změnu do kolen. To až budu klesat po schodišti krále aragonského s téměř dvěma sty schody vytesanými do skaliska. Nahoře nás čeká nádhera. Teprve nyní si totiž dokážu představit skutečnou polohu města, které je odvážně, akrobaticky, přilepené na skaliscích bělostného útesu. Stojím nad propastí a sleduji mlsný příliv zakusující se do vzdorujících vápencových skal. „Tam vzadu pod útesy,“ ukazuje kolega směrem k majáku, „tam se podle průvodce skvěle šnorchluje a koupe. Jsou tam také utajené jeskyně, do kterých je možné proplavat. A těch ryb tam.“ Zakoukám se ještě na katalogové Grain de Sable, zrnko písku. Do zrníčka má však tento kolosální vrásčitý balvan čnící z moře daleko. Fotka střídá fotku a my pomalu stoupáme do útrob starobylého města.
Blíží se večer, městečko ožívá. Uzounké uličky se začínají plnit turisty, odpočatými obchodníčky, vyspanými muzikanty, malíři a středomořský život chytá novou mízu. Směsice báječných vůní vycházejících z kuchyní restaurantů a bister bez varování útočí na můj neukojitelný apetit. Rozžínají se lampy, rozblikávají se neonové nápisy, zapalují se louče, a vedro konečně ustupuje příjemnému mořskému vánku. Kolega před kámoškama machruje. „Bonifacio bylo založené v roce 828 toskánským markýzem Bonifácem, proto tedy jméno Bonifacio. Takže žádný kocour Bonífác, vole.“ Předhazuji informaci, která mi uvízla v hlavě: „A víte, že se údajně zde setkal Odysseus s lidožravými obry Laistrygony?“ Kolega mě stírá: „To je jen pověst. Mnohem zajímavější je, že někdy kolem roku 1420 se Bonifacio pokusil dobýt král Alfons V., což byl král Aragonie a Sicílie a po dobu pěti měsíců se svým vojskem okupoval zdejší přístav s nadějí, že se jim obyvatele města podaří vyhladovět. Aby Bonifáčané okupanty zmátli, házeli na ně z hradeb kusy sýra, čímž chtěli dokázat, že jídla mají dostatek. Ve skutečnosti tomu však tak nebylo ani omylem. Obyvatelé města údajně postavili improvizovanou loď, kterou pak svrhli z útesů, aby mohli o obléhání informovat spřátelené Janovany, kteří ihned vyrazili na pomoc. Vyhladovělí obyvatelé Bonifacia se také oblékli do uniforem svých mrtvých vojáků a šikovali se kolem hradeb, aby Aragoňany zastrašili a získali tak čas. Vyplatilo se jim to. Janovská pomoc dorazila za pět minut dvanáct a Alfons odtáhl s nepořízenou. Tak nějak to prý bylo. Podobných obléhacích historek je ještě několik, ale díky své poloze bylo město pro dobyvatele často jen pouhým snem.“ No jo no, má načteno. Holky uznale kývají hlavou. Dneska fakt neboduji. Snad příště. Nakukujeme do gotického kostela Sv. Dominika a také románského kostela sv. Marie. Zastavujeme se také na zdejším hřbitově Cimetière Marin s podivnými „domkovitými“ hrobkami, které cynikovi jako jsem já připomínají spíše vinné sklípky, než místa posledního odpočinku zemřelých usedlíků či utopených námořníků a rybářů. Skaliska „korsického Gibraltaru“, na nichž se Bonifacio rozpíná se stala osudným i obchodní lodi Tasmania, která svou pouť z Bombaje do Anglie ukončila právě zde, a to i s pokladem závratné ceny. Vše šlo ke dnu. To bylo kolem roku 1887. Poklad dle pověstí nakonec padnul do ruky piráta Barritonu, který ho ukryl v jedné z jeskyní, jimiž jsou útesy prošpikované.
Opět se zlehka dostavuje horská únava. Jednohlasně se shodujeme na tom, že Bonifacio a blízký kemp nám bude útočištěm i během zítřejšího dne. Usedáme do přátelsky vypadající hospůdky, komickou francouzštinu si objednáváme rybu a k tomu ideálně vychlazené růžové víno. Holky se chtějí vydat na okružní plavbu kolem skalisek. Já se zase nemůžu dočkat, až si to namířím směrem k majáku a zašnorchluji si pod monumentálními útesy, vpluji do některé z jeskyní a třeba narazím i na onen poklad z lodi Tasmania. I jeden malý smaragd by určitě potěšil. A kdo ví, třeba zahlédnu i kanice, zdejšího mořského obra. Narozdíl od bájných Laistrygonů, určitě nebude lidožravý.
Oslovilo mě to Bonifacio, říkám si při pohledu na chvějící se obrysy medově zlatého slunce, které zanedlouho splyne s temně tmavou modří mořské hladiny. Další nádherný den na Korsice je za námi.