Časně ráno je obloha jako vymetená. Je třeba vyrazit, než slunce nabere sílu. Na exponovaných policích a pěšinách se před ním není kam schovat. Nehledě na turisty, kterých perfektní předpověď počasí jistě vyláká spoustu. Krása Brenty je vyhlášená a stejně tak jsou proslulé i zdejší vrtochy počasí, jež umí z pohodového výletu udělat peklo. Před lety jsme absolvovali tento přechod za regulérních zimních podmínek panujících zde i přesto, že byla první polovina července. Lana byla schovaná pod závějemi sněhu, mačky jsme nasadili vždy ráno a sundali až večer u stanu. Jsem proto napjatý zvědavostí, jak se půjde za tepla, jen v tričku a po suché cestě.
Sentiero Alfredo Benini je nádherným úvodem k následujícímu ději. Poprvé se postavíte na úzkou římsu, připoutáni k ocelovému lanu a oko najednou může sledovat linie skal nejen z bázlivého odstupu, ale pohledem odvážně klouzat od vrcholu věže níž a níž, nezastavit se na cestičce, ale dále padat a v předklonu sledovat nekonečnou hloubku ztrácející se v rozmazané šedi mraků rodících se nad zelenými loukami. Komu tento pocit sevře žaludek a donutí ruku křečovitě stisknout lano a rychle přitáhnout tělo zmámené výškou zpět do bezpečí, snad by neměl na cestu nastupovat. Trápil by se. Jsou zde místa, kde lano není a přesto se musíte dívat pod sebe, hledat stupy, sledovat cestu. Já mám výšku rád. Proto postupuji rychle a ještě před polednem se posilňuji v sedle, kde mnoho lidí z hřebene schází k chatě Rifugio del Tuckett. Pozoruji kavčata předvádějící akrobatické kousky pod visutými ledovci třítisícové Cima Brenta. Skalami hučí voda z tajícího ledu. Slunce se občas schová za cár mlhy vynořivší se z doliny. Milosrdný stín na chvíli poskytne úlevu z poledního žáru.
Omšelá cedulka s nápisem sentiero difficile varuje, že pokud vám dosavadní postup dělal obtíže, dále to rozhodně jednodušší nebude. Mnoha skalními stupni se Sentiero Bocchette Alte vyšplhala až skoro na dosah druhého nejvyššího vrcholu celého masivu – Cima Brenta. Skalní police se opět zužuje a řada žebříků mizí kdesi v hloubce. Naštěstí má z této cesty dost lidí respekt a raději jej obchází. Nehrozí tak zácpy, vyčerpávající čekání či riskantní předbíhání. Vychutnávám si místa, kde se římsa láme v ostrém úhlu za roh a kde se ve vteřině mění celé panorama. Vlevo vařící kotel mlh a mraků a vpravo od hřebene křišťálový vzduch a daleké výhledy. Hranice světla a tmy ostrá jako nůž. Neviditelné kouzlo způsobené jen sluncem nerovnoměrně nahřívajícím jednu a druhou stranu hor.
Utahaný po tom všem šplhání scházím konečně po okraji ledovce na chatu Rifugio Alimonta. Mou nejoblíbenější. Veliké skalní plató, na kterém stojí, bylo kdysi ohlazené ledovcem. V půlkruhu je lemováno kolmými stěnami malebně tvarovanými jako od Salvátora Dalího. Aréna se otvírá jen k západu. Slunce sunoucí se za zubatý hřeben protější Pressanely na závěr dne rozehrává ohnivý koncert. Okrovou, oranžovou i červenou barvu okolních věží doplňuje modrošedý splaz Vedreta Alimonta, azurová obloha a šedé mraky líně se povalující po vrcholech.
Miluji večery ve společné jídelně, u capuccina nebo džbánku výborného červeného vína. Listuje se starými ohmatanými čísly časopisů o horách, člověk nemá ani chuť číst, jen se kochá fotkami a poslouchá kakofonii hlasů od okolních stolů. Dominantní italština, trošku tvrdá němčina, zde vzácná a o to více sluchu lahodící francouština. Zážitky ze dneška, z minulých výprav, plány na další den. Hrají se karty, domino, kostky. Žádná televize, žádné noviny s opakujícími se fraškami politiků a barvitými líčením tragédií a katastrof. Prostě pohoda dýchající z každého v místnosti. Oči a tváře září radostí, kterou umí vykouzlit jen vítr, slunce a hory.
....nechejte se zlákat a přijměte touto cestou pozvání na zájezd
Do Itálie se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...