Bretaň, tajuplná země na pobřeží Atlantiku, opředená starodávnými keltskými legendami, patří sice pomalu již pět set let k Francii, nicméně svým drsným charakterem připomíná spíše Irsko či Skotsko. Lidé obývající tuto bouřemi zmítanou výspu západní Evropy jsou hrdí a pracovití, a podobně jako třeba Skotové mají silný smysl pro národní identitu a věrně se drží svých tradic a kultury. O jejich bohaté náboženské minulosti svědčí nejen nádherně zdobené kalvárie, četná Boží muka a svérázné farní dvory, ale především obrovské množství místních světců a typické zdejší katolické poutě pardony, které svou tradiční atmosférou přitahují tisíce věřících.
Bretonci jsou dnes sice méně nábožensky založení, než bývali, ale přesto je návštěvnost mší ve zdejším kraji dvojnásobná, než je francouzský průměr. Místní náboženský duch má ovšem nemalé pohanské kořeny a projevy, které se pochopitelně katolická církev snažila nejprve vymýtit, nicméně v duchu své zásady, co nelze potlačit, je potřeba přijmout a využít ve svůj prospěch, časem svůj boj vzdala. Prostý venkovský lid tedy vlastně víceméně navázal na polyteizmus svých keltských předků a v Bretani tak dodnes „přežívá“ několik stovek svatých. Ty nejvýznamnější Řím raději nakonec oficiálně uznal - ovšem dali by se spočítat na prstech jedné ruky - naprostá většina z nich má však pouhý lokální význam a někteří jsou uctíváni třeba jen obyvateli jedné vesnice. Bretonci udržují se svými svatými jednoduché a přátelské vztahy, ale pokud jejich přání nejsou vyslyšena a jsou s výsledkem nespokojeni, mohou svého svatého potrestat třeba tím, že jeho sochu otočí obličejem ke zdi. Bez nadsázky lze říci, že na každý problém, který se v životě může objevit, tu je v záloze nějaký svatý. Najdeme zde patrony pro jednotlivá povolání, pro veškerá domácí zvířata či různé zdravotní neduhy. Každý pak, komu bylo pomoženo, musel postavit kapličku s malovanou dřevěnou soškou svého ochránce a podarovat ho - třeba pytlem ovsa, hroudou másla nebo párem kuřat. Jsou však i svatí, kteří měli speciální přání: např. Sv. Hirbot měl nejraději krásné kravské oháňky.
Pardony
Neméně pozoruhodným projevem bretonské lidové víry jsou však také pardony, tradiční kajícné pouti, které se konají od května do září na mnoha místech Bretaně a znamenají každoroční vyvrcholení místního náboženského života. Původně, kdysi ve středověku, označovalo slovo pardon jen odpustky, které mohli poutníci na těchto slavnostech získat, a časem se jeho význam rozšířil na označení poutí jako takových. Pardony bývaly pro věřící nejen příležitostí získat odpuštění za své hříchy, ale byly to současně i velké lidové slavnosti, kde se pravidelně scházeli příbuzní z různých vesnic a mládež sem směřovala především za zábavou. Pardonů se konalo v Bretani bezpočet, byly vždy na počest určitého světce a podle toho se také lišily svým rozsahem a významem. Ve dvacátém století poutí ubylo, nicméně jejich tradice přetrvala a v posledních desetiletích dochází dokonce k jejímu velkému oživení. Vlastní pardon začíná vždy slavnostní mší, obvykle pod širým nebem, poté následuje procesí s kříži a korouhvemi, kdy muži a ženy v lidových krojích s krajkovými sněhobílými čepci nesou sochu světce či relikviář s jeho ostatky. Součástí poutí bývaly odjakživa i trhy a ani dnes tomu není jinak. Nejvíce patronů se koná tradičně 15. srpna, kdy církev slaví Nanebevzetí Panny Marie, ale pro samotné Bretonce jsou daleko důležitější svátky jejich dvou národních patronů - sv. Anny a sv. Iva.
Sv. Anna z Auray
Nejpopulárnější světicí byla v Bretani odedávna vedle Panny Marie především svatá Anna, jejíž sošku najdeme snad v každém zdejším kostelíku. Uctívání Anny se po Evropě rozšířilo v 15. a 16. století (1584 byl její svátek zařazen do římského kalendáře), nicméně v Bretani anenský kult zakotvil již daleko dříve, nepochybně díky její keltské předchůdkyni - bohyni Aně. Oddanost Bretonců k jejich patronce přetrvala dodnes a vyvrcholením tohoto kultu bývá každoročně dne 26. července celonárodní pardon v Ste-Anne d´Auray nedaleko Vannes. Legenda praví, že počátkem 17. století nalezl jeden sedlák v těchto místech starobylou sošku sv. Anny a sama světice pak dala pokyn ke stavbě prvního kostela. Kdysi sem přicházeli hlavně námořníci, kteří obětovali sv. Anně především modely lodí, kousky lan a úlomky zničených plavidel. Ženy zase prosily sv. Annu zejména o požehnané mateřství a např. i francouzská královna Anna Rakouská darovala kostelu relikvii světice jako poděkování za narození Ludvíka XIV. Silný příliv poutníků vedl ve druhé polovině 19. století k výstavbě nové velké baziliky a samostatné kaple se Svatými schody, které dodnes poutníci zdolávají po kolenou v naději, že na každém schodu zanechají některé své trápení. Po první světové válce získalo poutní místo nový, národní akcent, neboť v jeho rozsáhlém areálu byl postaven velký památník zasvěcený 240 000 Bretonců padlých v letech 1914 – 1918. V předvečer velkého pardonu se koná světelný průvod, kdy poutníci se svíčkou v ruce a za zpěvu Ave Maria zaplní rozlehlé prostranství kolem památníku a ti nejnáruživější pak mohou probdít i celou noc na modlitbách v bazilice. Poutní místo Ste-Anne d´Auray odjakživa patřilo v Bretani k těm nejvýznamnějším, což nepochybně potvrzuje i fakt, že sem v září 1996 zavítal na jedné ze svých mnoha cest i papež Jan Pavel II.
Sv. Ivo z Tréguier
Každý rok, třetí neděli v květnu, se z katedrály ve městě Tréguier na severním pobřeží vydává na pochod dlouhé procesí se sochou a ostatky sv. Iva , ochránce Bretaně a patrona právníků. Čelo průvodu tak vedle kardinálů a biskupů tvoří i právníci v černých talárech, kteří sem tradičně přijíždějí nejen z celé Francie, ale i Anglie a Německa. Sv. Ivo vystudoval teologii a kanonické právo, stal se advokátem a po nějakou dobu působil i jako vesnický farář. Bývá nazýván „advokátem chudých“, protože po celý svůj život se věnoval nesobecky chudým, kteří měli právní potíže, utiskované vysvobozoval z jejich zlé situace a kromě toho ve svém domě pečoval o nemocné a sirotky. Jeho zásluhy i věhlas byly tak veliké, že poměrně záhy po své smrti byl Římem roku 1347 prohlášen za svatého. Na výročí jeho smrti 19. května se koná velký pardon, kdy. procesí směřuje z Tréguier do nedaleké vesničky Minihy, kde se tento populární světec narodil a na zdejším hřbitově byl také zpočátku pohřeben. Později byly ostatky přeneseny do katedrály a na hřbitově zůstal jen kenotaf (symbolický hrob) ve tvaru stolu, pod nímž podlézají poutníci a na němž je o velkém pardonu umístěno sousoší sv. Iva mezi chudákem a boháčem, které je jinak uchováváno v katedrále. Jedná se pravděpodobně o oltář ze 13. století, umístěný ve zdejším původní kapli.
Pardony novodobé
Bretaňské pardony ve své většině navazují na historickou tradici, nicméně jsou i výjimky, kdy zdejší faráři reagují pružně na potřeby doby. Tak se zrodil v roce 1979 i svérázný pardon ve vesnici Porcaro, kam se o víkendu kolem 15. srpna sjíždějí na svých nablýskaných mohutných strojích motorkáři z celé Francie. Po nezbytné bohoslužbě asi 6000 motorek najíždí za ohlušujícího řevu postupně před faráře, aby jim požehnal. Poté následuji naprosto světský program, který k těmto divokým srazům patří.
Od roku 1954 se koná ve Vieux-Marché islámsko-křesťanský pardon, symbolizující vzájemné přiblížení obou těchto náboženství. Během slavnosti probíhají jak katolické bohoslužby, tak Fahtiya - islámská modlitba.
Poznejte Bretaň s Kudrnou. Více zde
Vydejte se s Kudrnou do Bretaně na kole. Více zde
Do Francie se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...