Svítá, máme za sebou noční jízdu přes Německo a před námi se začínají objevovat scenérie, jak vystřižené z propagačního letáku biozemědělců. Po louce přežvykují spokojené krávy, v dáli na horizontu je vidět maják a vzduch voní tak nějak jinak než u nás. Neklamná známka, že se přiblížil cíl, vlastně začátek naší cesty - Dánsko.
Co se vám vybaví, když někdo řekne Dánsko? Mě do téhle doby jen větrné elektrárny, malá mořská víla, svobodná čtvrť Christianie v Kodani a rybí aroma. Projíždíme první kilometry Dánského poloostrova, i když někdy je to sporné, jestli stojíte ještě na Evropské pevnině nebo už na malém ostrůvku, který se tváří jako by se bál, že když se vzdálí od své velké tety Evropy, nemilosrdně jej spolkne moře. Po cestě již netrpělivě pošilháváme po cyklostezkách svůdně se vlnících podél snad každé silnice. To už ale stojíme v Sondeborgu, je čas vytáhnout kola a zkusit místní asfalt. Sice trochu fouká, ale po noční jízdě se už tak těšíme na kolo, že nás to nemůže odradit. Jelikož jsme, jak jinak než na poloostrově, není problém plán cesty otočit a jedeme po větru. Silničky se klikatí mezi starými rybářskými domky, chvílemi se přitulí k moři, někdy vám moře připomene jen slaný vzduch a křik racků. Dlouho to nevydržíme a máme ve foťáku první snímky domků jako z pohádky o skřítcích. Všude předpisově upravené zahrádky, ale kdo je upravuje jsme za celou dobu nezjistili, jelikož jsme nikde neviděli nikoho, kdo by stříhal živý plot, sekal trávu nebo podobné nepopulární práce pro zkrášlení svého okolí. To už ale přichází večer a s ním starost kam dneska složíme hlavu a čím nasytíme naše již se ozývající žaludky. Ale nocujeme v příjemném kempu, postavíme stan, pochutnáváme si na večeři a kocháme se výhledem na moře, které svou syrovostí dává znát, že jsme pár set kilometrů severněji. Ráno nás čeká cesta do Flensburgu. Ráno vstáváme a hned po snídani balíme, sedáme na kola a vyrážíme podél moře směrem k německým hranicím. Po cestě nakoukneme do starého mlýna poháněného jak jinak než větrem. Krajina se mírně vlní, u nás bychom si asi takového kopce všimli jen v případě, že pocházíme od Poděbrad, ale v místních poměrech to působí přinejmenším malebně. Na klikatící se silnici, po které jedeme, doráží z jedné strany moře, z druhé strany krávy pasoucí se po sytě zelených loukách, které jen občas naruší pár domků ukrývajících se tu před všudy přítomným větrem. To už jsme ale protnuli německou hranici a před námi se objevuje silueta hansovního města Flensburg.
Zamykáme kola u místního infocentra a vyrážíme tentokrát po svých objevovat krásy tohoto starobylého přístavního města. Je proslavené přístavními hospodami, kde ještě dnes můžete potkat drsné mořské vlky. Pokud do tohoto kraje zavítáte, jistě nesmíte opomenout ochutnávku místního piva, které se vaří přímo v jednotlivých hospůdkách. Milovníci něčeho ostřejšího mohou vyzkoušet skleničku výborného místního rumu, jenž se tu od nepaměti vyrábí z cukrové třtiny, co sem lodi přivážely po moři odkudsi z teplejších zemí. To už se ale musíme rozloučit s tímto příjemným městem, jelikož zítra nás čeká, pro suchozemce, exotická etapa.
Ráno vyjíždíme překvapivě do kopce. Míjíme zámeček Glockburg, kde není možné vynechat procházku rozáriem obklopující zámek. Po narovnání zad a protažení noh jedeme dál po mořském pobřeží, kocháme se pohledy na Dánsko a odhadujeme, kudy jsme včera jeli. Dojíždíme na malý výběžek Holnis, kterým prochází pěší naučná stezka přibližující drsný život ještě drsnějších lidí žijících na území, kde je vítr doma víc než člověk. Jsme tu zrovna v době odlivu, takže pláž vypadá jak čerstvě vylité akvárium plné medúz, slávek a jiných živočichů, jejichž jména známe spíše z jídelních lístků luxusních restaurací. To už ale zase sedíme na kole a po zapadlých silničkách a cyklostezkách uháníme dál směr Schleswig, který se nám hlásí svojí štíhlou věží katedrály. Procházíme se po rušném hansovním městě, kde zrovna probíhají trhy, proto neváháme a kupujeme trochu sýra a ryb na svačinu. I ty ryby chutnají tak trochu jinak. Asi je to tou atmosférou a vzduchem vonícím po dálkách mořeplaveckých výprav. Další kilometry našeho putování nás přivedou na břeh technického díla jménem Severovýchodní kanál. Vypadá sice jako velká řeka, do té doby, než si uvědomíme, že jde vlastně o zkratku pro lodě, které přijíždějí do severoněmeckého přístavu Kiel ležícího na Baltu. Jejich cesta ale vede buď přímo do Hamburku, nebo dál do světa přes Severní moře. Kolem tohoto vodního díla se vine silnice vybudovaná na přelomu 19. A 20. století. Zdejšího cyklistu jedoucího po „svojí silnici“ tu a tam překvapí parník velikosti asi osmipatrového činžovního domu. Samozřejmě nás taková podívaná donutí sesednout z kola a udělat pár fotek, a i když dostat zaoceánského obra do objektivu fotoaparátu je poněkud složitější, výsledek je pro suchozemce fascinující. Uháníme dál, jelikož čas naší cesty se krátí a v Kielu máme domluvený sraz s naším řidičem, který nás odveze zase zpátky do české kotliny, schovávajíc se před mořem za hradbu Krušných, Jizerských a všelijakých jiných hor. Poslední kilometry městem jsou poněkud náročnější, jelikož po týdnu stráveného na Dánském a Německém venkově projíždíme nefalšovaným velkoměstem, i když samozřejmě ani tady nezapomněli na cyklostezky, parky a jiné věci potřebné pro příjemný život ve městě.
Kiel je studentské a zároveň přístavní město, takže nám to připomíná malý babylon a panoptikum v jednom. Vedle malých věčně uspěchaných japonských turistů s nezbytným foťákem na krku, potkáváme studenty místní univerzity, upracované dělníky z místní loděnice, kterým dřinou narostly ramena přes celá záda, ale také mořské vlky s úsměvem na rtech, pravděpodobně proto, že zrovna dostali vycházky ze svého mořského domova.
Ale dost už snění, ve kterém jste chvilku turista z lodi, chvilku dělník z loděnice, chvilku námořník brázdící širá moře.
Což takhle jet s námi alespoň na chvíli se zasnít…
Do Německa se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...