„Letos bych si dal konečně ten Banát,“ házím do placu svůj návrh, když sedíme nad katalogem cestovek a snažíme se dohodnout, kam bychom se mohli s naší bajkovou partičkou vypravit v létě na dovolenou. „Za týden procestujeme celou kopcovitou oblast, prohřejeme se
v horkých pramenech, navštívíme chladivé jeskyně a běloskvoucí i temný kaňon říčky Nery, poznáme všech šest českých vesnic…,“ předčítám nahlas tematický úvodník o zájezdu a ve skrytu duše doufám, že tentokrát bude po mém. „Kudrna to má nejoriginálnější a navíc jako průvodce jede zase Mára,“ přidává Lucka pro holky snad skoro zásadní informaci z webu s potutelným až lehce červenajícím se výrazem ve tváři. „Zní to lákavě.“ „My jsme taky pro,“ hlasují ostatní. Jupí, dohodnuto a máme se na co těšit!
Svítá, máme za sebou noční jízdu Slovenskem a Maďarskem a my už netrpělivě vyhlížíme první kopečky jižního cípu Karpatského oblouku, což bude neklamná známka toho, že se přiblížil cíl naší cesty, vlastně začátek naší cyklodovolené. „Banáte ahoj, Salut!“ zvolá Mára do mikrofonu a začne s výkladem o historii osidlování tohoto území o velikosti Moravy, které dnes geograficky zasahuje do tří států - Rumunska, Srbska a Maďarska, kam před více jak téměř 200 lety přišlo několik desítek českých rodin za vidinou lepšího života. „Slibovali jim pozemky, úrodná pole, domy a snadný výdělek, ale našly jen lesy, pot a dřinu,“ pokračuje v poutavém vyprávění a zároveň připustí, že pot a dřina nemine na kole ani nás, což v zápětí podloží faktickými poznámkami, že v průměru denně ujedeme 50–60 km a nastoupáme 800 výškových metrů. Ale kvůli tomu jsme přece tady, ne ?!
Poloniny, svažité kopce, travnaté hřebínky, roubené salaše, nádherné vyhlídky, (ne-)bezpečné serpentiny, šotolinové terénní cesty, hluboké bukové hvozdy s hojností divoké zvěře, krasové jeskyně, zátoky, soutěsky, údolí, voňavé povětří, kostelíky, domácí strava, vlídní, milí a pohostinní lidé…
Je tolik pozoruhodných důvodů, jak se alespoň na chvíli ocitnout v tomto nenarušeném prostředí a projet ho křížem krážem na kole. Bezpochyby! To přece musí oslovit každého pořádného bajkera a navíc v něm vzbudit zvědavost a touhu dozvědět se víc o současném životě místních.
Poslední čtyři kilometry před vesnicí zvolním tempo a nechám si všechny záměrně ujet. Není potřeba nikam spěchat. Rozhodně tu nejsme na závodech. Vychutnávám si tu pohodu a liduprázdnost a snažím si vrýt hluboko do paměti dnešní emocemi nabitý den. Ještě než se stihnu utábořit a vyfasovat od kuchařky večeři, zjišťuji, že nás vrchol dne teprve čeká, a to v podobě nočního sestupu do jeskyně Ponicova. Čelovky, pevné boty a plavky s sebou! Zdá se mi to nebo tu skutečně čas putuje tak nějak příjemně a o dost pomaleji, než jak jsme u nás běžně zvyklí?
Za kohoutího kokrhání se na brífinku u snídaně dozvídáme plán další cesty. Po Bígru, Eibentálu a Šumici nás předposlední okružní etapa zájezdu povede přes Gernik na Rovensko a zpět. „I když ode mě máte každý svou mapu, byl bych rád, kdybychom si to dneska zajeli společně,“ začíná tentokrát Mára těmito slovy svůj ranní rozbor trasy. „Sjedeme po prašné šotolině do rumunské vesničky Sichevița. U kostela pak do elka. Pozor, zde se silnice mění v polní cestu. Různých cest zajímavého složení a skupenství je tu povícero, tak se držte po té nejširší, kdybyste mě náhodou nestíhali. A nedrážděte ovčácké psy. Na Rovensku si dáme voraz, pokocháme se panorámaty, uhasíme žízeň točeným Ursusem a budeme pokračovat po červené hřebenové značce parádním prudším drncákovým sjezdem až k vodním mlýnkům u Petra. Za mlýnky se stáčí nenápadná vracečka do véčka, přes lávku, strmě do kopce na hřeben a dále až do Gerniku. Zítra nás čeká poslední kratší etapa do Svaté Heleny a ….“
Mezitím co u autobusu probíhal nácvik trasy nanečisto s organizačními pokyny na zítřejší odjezdový den, vytratili jsme se s Jirkou po stopách banátské domácí pálenky, která je opředena mnoha mýty. V těchto končinách je běžné, že hosta vítají panákem pořádně silné kořalky a na výrobu má každý svůj osvědčený postup a recept.
Po cestě domů vládne nostalgická nálada. Příjemně unavení jen sedíme a koukáme s Luckou střídavě na sebe a na ostatní kolem sebe. Mluvit není moc třeba. Všichni odsud odjíždíme s hřejivým pocitem dobře odšlapané práce, a s vědomím, že i když jsme tu byli jako hosté, bylo o nás postaráno jako o vlastní. V síťkách před námi či na nad hlavami si každý pečlivě hlídá nakoupený banátský poklad v podobě domácího sýru, medu, marmelády či nejrůznější pálenky. Na kolujícím listu papíru zanechávám svůj kontakt pro sdílení pozájezdových dojmů a pro pokračování v již započatém přátelství. Pochvaluji si, že se naše bajkerská partička rozrostla o spoustu nových a dobrých duší. Už se těším, až si s nimi sedneme a budeme spřádat plány na další léto. A tentokrát už nemusí být po mém…
V Banátu se prostě musí líbit každému, a pokud si dovolenou bez kola nedokážete představit a ještě jste tam nebyli, máte co dohánět! Rozhodně stojí za to, vše si okusit na vlastním kole sám!
Do Rumunska se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde... nebo konkrétně na cyklozájezdy zde...