Na podzim roku 2016 jsme se v Kroměříži sešli s Romanem Posoldou, ředitelem organizace Kola pro Afriku. Plánoval jsem tehdy cestu na solárně/větrné tříkolce po Africe. Toto setkání dalo mému projektu úplně jiný rozměr a tehdy se začal rýsovat plán benefičního expedičního zájezdu do Gambie s Koly pro Afriku. Rozhodli jsme se vytvořit unikátní akci plnou zážitků, neopakovatelných zkušeností, která pomůže k rozvoji aktivit a propagaci této organizace.
Účastníci přiletěli v sobotu večer. Po lehkém byrokratickém zdržení, kdy se imigračnímu úředníkovi na letišti zalíbilo kulaté razítko s obrysem jízdního kola a nápisem Bikes for Africa, jsme nasedli na korbu otlučeného pickupu ministerstva základního a středního školství Gambie a za tmy, skrz vůně a odstíny západní Afriky zamířil řidič do kempu v městečku Sanyang u pobřeží Atlantiku. Jízda na korbě, hluk, plné ulice znánlivě chaoticky se pohybujících davů v barevných šátcích, křik dětí „toubab toubab“ - což znamená „běloch běloch“ byl křest ohněm pro většinu na korbě i v kabině sedících Afrikou doposud nepolíbených evropanů.
Další den brzo ráno jsme vyrazili přes hlavní město Gambie - Banjul do Barry. Ještě jsme stihli narychlo vyměnit potřebné peníze a mohli jsme rovnou nasednout na trajekt chystající se k odjezdu. Ve městě Barra jsme navštívili pevnost Fort Bullen, která sloužila jako strategická obranná pevnost při ústí řeky Gambie. Své uplatnění našla i v druhé světové válce, kdy spojenci těžili z výhodné pozice v západní Africe. Poté jsme přejeli do Albredy, abychom se přeplavili na ostrov Kunta Kinteho uprostřed širokého ústí řeky procházející celou zemí od východu na západ. Při odjezdu z Albredy se náš řidič s pronajatým terénním vozidlem rozhodl, aniž by nás předem uvědomil, zničeho nic změnit trasu jízdy a místo na východ se vydal na západ. Po krátké ale docela ostré hádce jsme skončili na policejní stanici při vjezdu do Barry. Řidiči se klepali kolena a policista uznal, že pravda je na naši straně. Když jsme za pár minut projížděli zpět již jiným vozidlem, policista nenápadně naznačil, že za pomoc očekává nějakou odměnu. Zdvořile jsem mu poděkoval a přátelsky podal ruku. Asi to nebylo to co čekal, nicméně to už se checkpoint vzdaloval v popraskaných zpětných ztcátkách dodávky. Za tmy jsme dojeli do města Farafenni, které je křižovatkou pro transport ze severního do jižního Senegalu pro řadu kamiónů, autobusů i osobních aut. V noci města teprve začínají žít a při procházce temnými ulicemi se na nás nalepily desítky dětí, které nás doprovodily do jediné otevřené restaurace, kde ještě zbylo nějaké jídlo. Paní nám ochotně rozdělila 3 porce na 6 talířů a my jsme mohli v hromádce rýže lovit kousky masa. Kdo měl štěstí našel pět kousků a na smolaře zbyly dva. Večer jsme šli po zvuku. Hlasitá hudba a hulákající dav, který zaplnil ulice se staly naším cílem. Místní tělocvična byla vyzdobena barevnými dekoracemi a sál zaplněn řadami plastových židliček. Přední dvě řady tvořily VIP místa pro místní honoraci.
Po několika minutách nesrozumitelných střídání hlasité hudby a hulákavých divadelních scén jsme dnešní kulturní obohacení vzdali. Ráno ve škole jsme pomohli s opravou desítek kol darovaných dětem, ze vzdálenějších vesnic, aby se mohly dostávat včas do školy. Po první desítce kol člověk pochopil, že africké kolo, k tomu aby jelo opravdu brzdu nepotřebuje a přecejen Gambie je vlastně rovinka. Takže maximálně vyměnit duši, seřídit řidítka aby svíraly s předním kolem zhruba pravý úhel, přitáhnout pedály a hned se vrhnout na další bicykl. Za pár hodin jsme byli obklopeni desítkami malých pomocníčků, kteří podávali nářadí, pumpovali nebo do něčeho bouchali kladivem jen proto, aby se brzo dostalo i na jejich kolo. Měli jsme možnost nahlédnout do tajů přípravy tradičního jídla - benečinu a večer jsme završili divadelním ztvárněním tradičního rituálu svatby v podání studentského divadelního souboru. Žena jako znamení odevzdání se budoucímu manželovi přichází k svému vyvolenému po čtyřech a společně pak, na znamení pokory před Bohem, odcházejí po čtyřech oba. To vše za doprovodu bubnů a tanců. Přes počítačovou učebnu bez počítačů jsme natáhli provaz, zavěsili mosktyiéry a brzo usnuli, abychom si odpočinuli před první dlouhou devadesátikilomatrovou cykloetapou.
V pět ráno sborově zazvonily budíky. To jsme ještě měli mobily dostatečně nabité z civilizace, každou další noc totiž vyzvánělo budíků čím dál méně a my se dostávali hlouběji do Afriky, dále od civilizace. Před šestou, za šera jsme šlápli do pedálů a vydali se podél řeky na východ. S přibývajícím sluncem se otevíraly různé krajiny, stíny se postupně zmenšovaly a kilometry ubývaly pomaleji. Kolem poledne v době největšího žáru nám poskytli azyl policisté na checkpointu poblíž šedesátého kilometru trasy. Po krátkém oťukání se otevřela tradiční témata a šéf stanice začal nabízet svou sestru k sňatku mužským členům expedice a sám se zároveň nabízel ženám, které byly s námi. Ujistil je, že by ho zajisté milovaly a kdyby ne, tak by stejně musely.
Obchod jsme neuskutečnili, asi uniformovaný příslušník nebyl pro ženské členky expedice dostatečně přitažlivý. Jakmile slunce začalo klesat, bylo na čase vyrazit dále. Poslední desítky kilometrů už přišla ráno pestrá krajina jednotvárná a všichni jsme si cestu ulehčili v dodávce nebo na korbě nákladního auta. Ve Wassu jsme se sešli před setměním. V malinkém městečku na severní cestě Gambií není jednoduché najít místo, kde zasytit hladový žaludek. V jediné otevřené restauraci chyběla obsluha, které se s patřičným nadšením a chaosem ujaly kolem posedávající děti. Ty nám řekli, že jejich máma, majitelka restaurace, je zrovna ve sprše, ale že se klidně můžeme posadit a něco si dát. Po krátké konverzaci jsme pochopili, že v nabídce mají vejce, cibuli, banány, kondenzované mléko, rýži a rybu. Člověk by se divil, jaké dobroty je možné z těchto ingrediencí nakombinovat, a tak jsme se ve stylu udělej si sám docela najedli. Když přišla máma ze sprchy seřvala děti, že nám daly nízké ceny a začalo klasické dohadování, kolik zaplatíme, které skončilo s úsměvem a slevou, protože jsme si přece velkou část jídla připravili sami.
Následující den, když jsme se vraceli na oběd, tak nás paní majitelka vítala s úsměvem. Večer jsme zavítali k posvátným kamenným kruhům ve Wassu. Další den ráno jsme slavnostně předali nová kola žákům místní školy a vyrazili dál do říčního přístavu Kuntaur a na výlet za šimpanzi na Baboon Island. Na šimpanze jsme štěstí měli, ale hrochy, kteří se v těchto místech řeky rovněž vyskytují jsme nespatřili.
Do školy v Jaruhem Koto jsme přijeli již za tmy, z dálky jsme slyšeli burácející dav a při bližším pohledu rozeznávali tančící obrysy postav. Již na cestě nás obklopily vítající davy dětí a rodičů. Ti se chopili našich kol a batohů a hrnuli se k jedinému světelnému bodu v dáli. Společně s davem jsme vplynuli k velké vatře, kolem které se rytmicky vlnil dav. Vnitřní kruh blíže ohni rychle obíhával kolem plamene zatímco vnější část jej doprovázel bubnováním, tleskáním a zpíváním. Byli jsme doslova vtaženi dovnitř a střídali jsme pozice z jedné ze soustředných kružnic na druhou. Tančili celou noc. Ráno za zvuků ostrých povelů začali na školním dvoře cvičit skauti. Kombinace výcviku a tance probudila všechny členy expedice.
Říká se, že nejlepší nakonec a poslední škola Mansa Konko, toto úsloví jen potvrdila. Již z 4 km vzdáleného města nás do školy doprovázel školní orchestr a další den byl uspořádán česko-gambijský přátelský fotbalový zápas mezi našim expedičním družstvem doplněným o pár místních posil a družstvem studentek střední školy. Po slavnostní výměně vlajek jsme se pustili do bitvy, ve které nechyběly efektní pády a skluzy bahnem. Mač dopadl nerozhodně 0:0, nicméně vzhledem k tomu, že náš tým nikdy spolu nehrál, byl tento výsledek pro české družstvo malým vítězstvím. Na závěr týmy za rytmu bubnů spolu africky zatančily a slíbily si, že do příště potrénují.
Většinou mě zájezdy jako průvodce vyčerpají tak, že po odjezdu 2-3 dny prolenoším. Tato akce mi dodala energii! Energii, z toho, že jsme nejen mnoho poznali a zažili, ale i pomohli projektu, který má smysl. Ještě dříve než se letadlo s účastníky expedice odlepilo ze země jsem se začal těšit na další akci na podzim 2018.
Do Gambie se s námi můžete podívat na akci Gambie na kolech pro Afriku
Kompletní fotogalerie z ročníku 2017 průvodce Silvestra Tkáče