Byly chvíle, kdy horské bouřky probudily respekt, ale zároveň mě utvrdily v tom, že právě tohle je pravé dobrodružství. Blesky, které občas prozářily temnou noc, a hřmění, jež se odráželo od skalních stěn, přinesly okamžiky napětí, ale nikdy ne takové, abych pochyboval o smyslu naší cesty.Po každé bouři jsme ráno vstávali časně a rutina dne nám dávala jistotu. Příprava snídaně, balení věcí – každý den to byla malá výzva, jak správně vše poskládat do batohu. A ty pohorky na batohu? Ano, celou cestu jsme je opravdu nesli s sebou až k samotnému výstupu na Kazbek. Přesto byla rána krásná a dodávala nám energii pokračovat dál.
Každý den přinášel nové krásy. Krajina Tušetie se postupně měnila v širé travnaté pastviny Chevsuretie, poseté květinami. Potkávali jsme jen osamělá stáda a pastevce. V tu chvíli jsem cítil zvláštní svobodu – jako bychom byli úplně sami na světě.
Cestou jsme míjeli malé vesnice, nejprve Gudani, kde jsme místní překvapili svou přítomností, a pak Roshku, která už byla zvyklá na turisty. Masiv Chaukhi se před námi tyčil do výšky a dodával krajině dramatickou kulisu.
Stepancminda nás přivítala mlhou, která skrývala Kazbek před našimi zraky. Chvíli jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli pokračovat. Když už jsme ty pohorky nesli celou cestu, bylo by škoda je nevyužít. Vybavení jsme si obstarali, sbalili batohy a vyrazili.
Cesta k chatě Altihut byla příjemná a pohodová. Dorazili jsme v dobrém čase a užívali si odpočinku na terase chaty. Sdíleli jsme zážitky s dalšími turisty a připravovali se na následující dny. Atmosféra hor byla cítit všude kolem.
Konečně jsme spatřili Kazbek. Byl majestátní a my jsme byli připraveni. Nasadili jsme si mačky a začali stoupat po ledovci Gergeti. Cesta k základnímu táboru Bethlemi hut přinesla drobná dobrodružství, ale žádné větší potíže. Stan jsme postavili právě včas, než přišla krátká sněhová bouřka. Naštěstí následující dny slibovaly krásné počasí.
Vyrazili jsme ještě za tmy, připraveni na vše potřebné. Cestou jsme si procvičili práci s cepínem a lanem a dobře se aklimatizovali. Naše přechodné stanoviště bylo ve výšce kolem čtyř tisíc metrů. Pocit, že vše máme připravené na další den, byl skvělý, stejně jako chutná večeře před vrcholovým výstupem.
Vrchol Kazbeku jsme úspěšně zdolali. Byla to odměna za všechny dny na cestě. Ale stejně důležité byly malé okamžiky naší výpravy – pohostinnost místních, kteří nám nabídli jídlo, když viděli náš hlad, nebo sýrové placky ve Stepancmindě, které chutnaly skvěle po dlouhých dnech v horách. Protože na Kavkazu není nejdůležitější vrchol sám, ale cesta, která k němu vede.