„Teda tady je tak krásně, že by snad stálo za to sem jet i na dovolenou..“
průvodce Dominik Hybler, 6. den průzkumu k novému zájezdu Apeniny MTB
Průzkum = objevitelská fáze přípravy nového zájezdu, kdy se fantazírování a cestování prstem po mapě promítne do reálu a vdechne plánované akci skutečný život. Všeobecně nejoblíbenější práce průvodců, nesešněrovaná žádnými itineráři, časovými harmonogramy, objednávkami, AETRem, fáze přinášející punc objevitelství a napětí, jestli to, co jsme si všechno vysnili, vůbec bude stát za to, a dovolí nakouknout i do míst, do nichž by se na zájezdu průvodce se skupinou v zádech a strachem o vlastní skalp většinou nepustil. Prostě práce za odměnu!
Tento průzkum měl v hledáčku Apeniny – horskou páteř střední Itálie s národními parky Monti Sibillini a Gran Sasso, skýtající nádherná horská zákoutí, našinci zatím téměř neobjevená. Plán zní připravit turistickou i cyklistickou variantu, kterým se díky cestování jedním busem příjemně sníží náklady a přitom umožní cestování v příjemné skupince do dvaceti osob. Myšlenku mohutně přiživila průvodkyně Anička, která si z téměř roční studijní stáže do Apenin přivezla takové plamínky v očích, že jsme se rádi nechali strhnout a na novinku v kudrnovské nabídce bylo zaděláno.
Firemní auto je naložené po střechu, na střeše kola a už si to pálíme na jih. Autopilota po 14ti hodinách z řidičské letargie na monotónní italské dálnici vytrhnou kopečky vzdouvající se na levoboku, v nichž se zhmotňuje vidina blízkého cíle a fantazie začíná nabírat obrátky. V tom nás zastavují italští carabinieri s nekompromisní červenou plácačkou. Vypnout motor, stáhnout okýnka, nasát vůni jarních italských luk a oči už kloužou po horizontu zatím nepoznaných hor. Za oknem švihá peloton cyklistického závodu. Krajina cyklistům zaslíbená! Jsme tu správně ...
Klikatými serpentinkami to dokroutíme k prvnímu cíli na úpatí Monti Sibillini – jezeru Fiastra, po jehož klidné hladině tančí třpytivé paprsky jarního italského slunce a svádí k osvěžujícímu křestu. Odolali jsme. To jsme ale ještě netušili, že nás jeho vody přece jen pokřtí.
Natěšení do terénu sundáváme kola ze střechy a rozdělujeme se na dvě předem dané dvojky. Kluci Dominik s Jirkou budou najíždět bajkové etapy a my dvě s Aničkou turistické túry. První italská kávička s posledním kouskem české bábovky a vyrážíme na trasy.
„Prozkoumala bych tenhle kaňon. Turistická stezka tam sice nevede, ale je tam prý divukrásná soutěska, když to spojíme s těmi zemními pyramidami a jeskyní, tak z toho může být vděčná atrakce pro laiky i fajnšmekry - zajímavá geologická exkurze šmrncnutá dobrodružnou tečkou. Nevadí nám trochu brodění?“ Za chvíli už si to smýkáme dolů a zvědavě nakukujeme do útrob soutěsky. Vody tak po kolena, pohoda! „Sice ještě dobírám antibiotika, ale přece to nezabalíme v nejlepším ...“ Boty i gatě dolů, testování Bare Foot pohorek posouváme na další level –Freezing Bare Foot Challenge, o okolní skály se odráží slastné dojmy z mrazivé vody. Za prvním ohybem se soutěska zužuje a nenápadnému potůčku roste hřebínek. Hledáme si cestičku v proudu, mrznou nohy, tuhnou rysy.. „Plesk!“ Zmrzlá noha, kluzký kámen a za ukázkovým skluzem míří do ledové vody i zadek. Vystoupení graduje žonglérským číslem s botama v jedné ruce a foťákem v druhé. Dopadlo to, jak to dopadnout muselo, do suchého to překvapivě nebylo. Z obalu kape jak vodníkovi ze šosu a kvapně lovím v proudu mokré trekovky. Aspoň už si je můžu nasadit na nohy, v botách už je to brodění pohoda. „S klientama prostě přibalíme na brodění sandály a bude z toho pecka túra! Ve vypečeném červnu vítané osvěžení!“ Ještě pár skoků přes kameny a jsme z toho venku.
Zrychlený puls zas zklidní pohled na hladinu Fiastry a pohodový kempík na jeho břehu. Odtud už nás dneska nikdo nedostane. Okolní kopce se mezitím zahalily do černých mraků, tak napjatě očekáváme, s jakou se vrátí kluci. Dvě zmrzlé postavičky s modrými rty nás brzy nenechají na pochybách, že i oni byli pokřtěni. Dupárna na hřeben a místo vrcholové odměny vydatný plovák. Na to, že se včera ještě ani neznali, je ta hodinka v dešti bez přístřešku viditelně sblížila. Při sjezdu s výhledem na Fiastru se zas ztuhlé rysy přetavily v zářivé úsměvy a Dodův cyklistický arzenál od této etapy získává zajímavý tunning – koupací čepici :-) Po úvodní etapě nikdo nepochybuje, že nám tahle krajina nemohla nachystat lepší přivítání.
Další den nás to přirozeně táhne do srdce Monti Sibillini – městečka Castelluccio idylicky položeného na pahorku obklopeném náhorní planinou Piano Grande. Dlouho jsem neviděla idyličtější místo. Příjemně ospalé kamenné městečko obklopené obdělanými políčky a horskou kulisou. Piano znamená v italštině „plochý“, ale stejně se nemůžu ubránit vlastní teorii, při pohledu zvrchu prostě políčka vypadají jako černé klapky od piána, teď v květnu ještě tmavě hnědé, ale na začátku léta už buda hrát všemi barvami. Pohled, který spolehlivě rozezní každou romantickou duši. Královská etapa, kterou vymysleli kluci, obkrouží obří piáno ze všech stran a vrací se do dalšího kempu pod horami. My jsme tu s Aničkou omrkli túru na Monte Vettore (2.476 m), ze které je zdejší idylka taky jako na dlani.
Večer se přesouváme do Camerina, univerzitního městečka, jehož počet obyvatel se díky studentům zdvojnásobuje. Historické jádro obehnané hradbami se monumentálně tyčí nad okolní zvlněnou krajinou, není divu, že tu Anička nechala kus srdce! Strávila tu deset měsíců v rámci Erasmu a od té doby živí myšlenku podělit se o kouzlo Apenin i s ostatními. Poletuje s námi v závěsu svými srdcovými místy, oči nostalgicky planou a my jsme taky lapeni. To město má neskutečného ducha!
Třetí bajková etapa v Sibillinách slibuje panoramatickou okružní jízdu po hřebenech ve výšce kolem 1.600 m a nekonečný sjezd do Vissa. Říkám si, že je to asi ideální příležitost taky provětrat kolo a prověřit etapy taky z pohledu máčky. Ani na pětkovém zájezdu nemusí být všichni závodníci ;-) Po šotolině pozvolna ukrajujeme výškové metry navrch, ani mě nepřekvapuje, že kluky brzy ztrácím z dohledu. Zatímco oni obkrouží vrcholky, já si okruhem pro slečinky dojedu rovnou na chatu na hřebeni a potkáme se u piva. To zní fér. Už jsem asi duchem víc u orosené odměny, když se najednou octnu ve slepé uličce. Zrovna jsem projela louži přes celou cestu a přede mnou je další, ještě větší. Krátký vnitřní boj, přece se nebudu vracet, jiné cesty jsem si stejně nevšimla. Nádech, odhodlání a plnou parou do zdánlivě mělké hnědé břečky, naivní cestou nejmenšího odporu. Zbytek asi nemusím popisovat. Zaseklo se to přesně uprostřed, zoufalá roznožka, poslední pohled na moje tyrkysové botky a hned pak plesk do té všeobjímající hnědky. Zajely tam jako do másla.. Až po holeně! A z hrdla vytryskl upřímný smích.. Groteska hadra. S typickým podtlakovým žbluňknutím tahám nohy z bláta, horko těžko i s botama a táhnu se v hnědých galoších na louku. A hle, kdo tam čeká, ti dva vyladění šampóni, co bych mnohem radši potkala, až se zas z žabičky proměním ve slečinku :-D
Po pár stech metrech se naštěstí objevilo korýtko s proudící vodou a hned poté se servírovala i zasloužená odměna. Nejvyšší vrcholky jsou seříznuté hravými singletraily, na kterých se dá kroužit až do omrzení a s božskými výhledy traverzovat navazující kopečky.
Vydrželi jsme tam až do slunce západu, vegetili na travnaté planině ve výšce přes 1.500 m a sledovali, jak zapadající slunko kouzlí ty nejkrásnější zlatavé odstíny. Když už se i sluneční divadlo chýlilo ke svému defilé, rozdělili jsme si poslední drobky z batohů a vydali se do údolí. Třináctikilometrový sjezd do údolí Vissa po široké kroutící se šotolině byl pro mě hotovou cyklistickou nirvánou, kluci si i hledali složitější traily a všichni jsme to završili v cukrárně ve Vissu, kde nás těsně před zavíračkou vyzbrojili další odměnou i pár vtípky s neskrývaným úžasem, místní prý do zdejších hor skoro nechodí. Natož aby tam jezdili na kole! V jejich očích jsme ufoni, ale díky tomu má člověk zdejší hory fakt úplně pro sebe. Jen ať si taliáni vysedávají v těch svých kavárničkách, vůbec netuší, jaké poklady mají za humny. Monti Sibillini jsou sice národním parkem, přitom ale nikde nezahlédnete ceduli s jediným zákazem. Můžete se zde pohybovat úplně bez omezení, a že by tím příroda nějak trpěla? Ani náznakem. I pro další generace tu určitě zůstane bez poskvrny. Anička zatím prozkoumala stezky směřující k rozložité Monte Bove (2.112 m), na jehož úbočí se to jen hemží kamzíky, a tím jsme naše toulání zdejšími horami s těžkým srdcem završili.
Dalším cílem bylo pohoří Monti della Laga a zároveň velký experiment. Krom horských zážitků jsme tady do zájezdu namysleli agrozpestření - ubytování na typické místní farmě, která Aničce přirostla k srdci nejen svou polohou v 1.000 m n. m., ale i svéráznou rodinkou na farmě hospodařící. Srdečná majitelka Katja má tolik energie, že bezpochyby utáhne pluh, obstará manžela i 4 veselé děti, rozsáhlé hospodářství s výrobou bioproduktů pro lokální trhy a ještě jí zbyde energie nachystat hostinu pro
40ti hlavý kudrnovský zájezd. Před námi byl tedy oříšek ne až tak v přípravě bajkových a turistických túr, ale hlavně jak tuhle trochu punkovou akci co nejlépe uchopit. A tak jsme si lámali hlavu nad zbrusu novými otázkami typu „Kam s ní?“ (rozuměj s kadibudkou, vyrobenou na míru pro kudrnovský zájezd :-) , kde rozbalit tábořiště, kde kuchyň, mobilní sprchu a kde večírek, a ve vzduchu pořád visela otázka, jak to bude přijato, jestli už není současné kudrnovské klientstvo na takovéhle ryzí zážitky příliš zhýčkané.. A teď už naštěstí můžeme potvrdit, že kudrnovský naturel je pořád ve formě, a že farma přirostla na první pokus stejně silně, jako nám .. :-)
Jestli Monti Sibillini působily liduprázdně, tak Monti della Laga v nás budily dojem, že tu je divočina pánem, zatímco člověk vzácným hostem. O tom nás nezdolně přesvědčovala i neohrožená stáda divokých prasat, která nám dělala společnost při nástupu túry na vrchol Monte Gorzano (2.458 m). Přes cestu nám několikrát přeběhla malá roztomilá prasátka s méně roztomilou bachyní v závěsu a s jedním divočákem jsem si vyměnila tak dlouhý a hluboký pohled do očí, který se mi už navždycky vryje do paměti. Túra na Monte Gorzano je ale dokonalý můstek mezi oblastmi Monti Sibillini a Gran Sasso, nabízí nádherné kruhové výhledy, s výhledem na vrcholy, které už máme v nohách, i ty, na které máme teprve spadeno.
O poznání zábavnější byla příprava bajkových túr. Referencí či značených okruhů bylo jako šafránu a nebylo pochyb, že tady naše bajkery čeká vskutku vzrušující objevitelská výprava. Jako nejspolehlivější metoda získání informací se ukázala ústní lidová slovesnost a tak jsme ve zdejší krajině bajkersky téměr nepolíbené dostali kontakt na někoho, kdo snad dokonce jezdí i na kole! a vypravili se za ním do městečka Amatrice. Na schůzku po taliánsku prostě nedorazil, a tak jsme bezradně špekulovali, co dál. Čtyři cizinci postávající na náměstí vzbudili v městečku odpovídající rozruch a za chvíli už se to kolem nás hemžilo více či méně zvědavými individui. A že máme klidu, jedno z nich nám přihrálo chlapíka z místního Clubu Alpino, který nás i po pracovní době neváhal vzít k sobě do kanceláře a krom úžasných map nás v následujících asi dvou hodinách vybavil vyčerpávající nalejvárnou místních bajkových okruhů včetně GPS podkladů a trasou bajkového maratonu.
Program zájezdu graduje v národním parku Gran Sasso, přirozené dominantě oblasti s typickými vápencovými štíty a nejvyšší horou Corno Grande (2.912 m). Ten si jako třešinku na závěr sezobnou turisté, bajková část vrcholí třicetikilometrových sjezdem z Campo Imperatore do údolí.
Nás zdejší hory přivítaly svou nejméně přívětivou tváří a takovým nečasem, že jsme vděčně zapadli do opuštěného horského hotelu. Expozice lákající na odkaz generála Mussolliniho nás pravda nechala celkem chladnými, co ale neuniklo naší pozornosti, bylo piano ve slavnostně nazdobeném sále. Okenní tabulky zvenčí masíroval déšť, zevnitř spontánně se rozjíždějící čarohraní. Dodovy prsty tančily po klávesách a mráz po zádech. Z paty jsme tahali další a další muzikálové klasiky a nesmrtelné songy, nikdy jsem si tolik nepřála, ať je hnusně co nejdéle :-) Milosrdný nečas nám dopřál krásné tři hodinky hudebního rauše. Pak sluneční paprsky nemilosrdně prořízly šedou oblohu a galakoncert se nachýlil. A s ním pomalu i náš výlet.
Následovalo dobrodružné hledání kempu, do kterého dokáže vjet bus a nezlomit se u toho v zatáčce krkolomných přístupových cest, abysme těsně před půlnocí zakotvili v městečku Santo Stefanno di Sessania, které poslouží jako výchozí bod pro závěrečné túry, mimo jiné k jedné z nejoblíbenějších italských zřícenin Roca Calascio. Závěrečné blaho dopřeje osvěžující náruč Jadranu a desetidenní apeninská mozaika je kompletní. A teď už jen trneme, jak se tu bude líbit vám.. :-)
A co z toho vzniklo?
Zájezdy Apeniny turisticky a Apeniny MTB