Asi byste nenašli člověka, který by si Pyreneje na první pohled nezamiloval. Horské pásmo, táhnoucí se v délce čtyř set kilometrů, nabízí krajinu tak rozmanitou, že ji jinde v Evropě takřka nespatříte. Mezi středomořskými plážemi a Atlantikem leží svěží louky, věčně zasněžené vrcholky hor, sluncem vyprahlé křivolaké skalnaté kaňony. Rostou tu husté lesy, pestrobarevné kytky, k nebi se tyčí prapodivné tvary vápencových skal a zavítat můžete do údolí, jež jsou tak sevřená, že do nich sotvakdy pronikne paprsek světla.
Pyreneje návštěvníka spíše vítají a vyzývají k činům, než aby ho zastrašovaly. Profil hřebenů je převážně zaoblený, jejich povrch se často drolí. Většinu vrcholků mohou zlézt i lidé s minimem zkušeností s pohybem ve vysokohorském terénu. Nejvyšší vrchol Pyrenejí Aneto (3404 m) zdolá každý, kdo má vůli a odvahu a řádné vybavení. Podobně jsou na tom i ostatní nejvyšší hory, Posets (3376 m) a Monte Perdido (3355 m).
Klasickou hodnotu má přechod celého pásma po dálkové trase GR11, nebo výstup na všechny tři nejvyšší vrcholy Pyrenejí, tzv. Korunu Pyrenejí.
Monte Perdido, neboli Ztracená hora je třetím nejvyšším vrcholem Pyrenejí. O pár metrů výše sahají k horkému španělskému nebi jen ledovcem olepené Pico de Aneto a tak trochu tajemný a značně nepřístupný kolos Pico Posets. Monte Perdido má však díky úžasnému přírodnímu prostředí dvou nejkrásnějších pyrenejských kaňonů, Añisclo a Ordesa, punc hory nejvíce navštěvované, ne-li přímo kultovní. Vápencová hora tak již více jak 200 let přitahuje magickou silou zástupy dobrodruhů, přírodovědců, turistů a horolezců. Název Ztracená či možná lépe Schovaná hora dali vrcholu Francouzi (Mont Perdu). Pro ně je totiž nejvyšší vrchol celé centrální části Pyrenejí zdánlivě ukryt za mohutný kolos Marboré. Monte Perdido se tedy nikde neztratilo, je pouze ukryto v hřebeni několika dalších majestátních vrcholů.
Výstup na vrchol Monte Perdido je za normálních podmínkách jednoduchou záležitostí. To však neznamená, že by se jednalo o nějakou procházku. Výška společně s velehorským terénem může milovníku hor přichystat nejednu horkou chvilku. Nejčastěji chozenou variantou výstupu je dnes již klasická cesta od španělské chaty Goriz, stojící na jihozápadě masívu. Úzká pěšina kličkuje vzhůru, přes několik skalních prahů, které jsou z různých hornin různých barev, tak jak se kdysi usazovaly sedimenty. Chaotickým bludištěm zřícených skalních bloků vyjdeme ke skvostu celé oblasti – temně modrému Zmrzlému jezírku (Lago Helado). Jak již název napovídá, rozhodně se nejedná o žádné termální koupaliště, neboť i v parném létě zde mohou, jako miniaturní křižníky, plout kusy ledu. Zde se výstupová cesta ostře lomí na východ. Před námi leží pověstný koridor Escupidera, česky něco jako hrnec, ale mnohem výstižnější je doslovný překlad – plivátko. Plivat krev zde skutečně budeme. Jedná se totiž o nejnáročnější místo výstupu. Strmou sutí vede jakž takž vychozená pěšina. Úsek je po většinu roku vyplněn sněhem, proto se cepín a mačky hodí. Žleb ostře vystoupá do výrazného plochého sedla, odkud je to na vrchol již jen skok. Výhled z vrcholové plošiny překoná vše, o čem jsme doposud jen snili. Dokonalé kruhové defilé horských krás, rozbouřené moře vlnících se hřebenů, vrcholů a tajemných údolí. Díky poloze vrcholu, takřka uprostřed celého horského masivu, odtud přehlédneme Pyreneje doslova od moře k oceánu.
Posets je druhým nejvyšším vrcholem Pyrenejí. Ačkoliv je tato hora docela nenápadná, její vrchol poskytuje úžasný rozhled. Nachází se v národním parku Posets-Maladeta, tom samém jako Aneto, nejvyšší vrchol Pyrenejí. Nejjednodušší přístup je z horské chaty Angel Orus (asi 4 hod), která představuje perfektní základnu pro výstup. Posets není tak populární jako Aneto nebo Monte Perdido, protože většina turistů o ní ani neslyšela a lidí, kteří na ni vystoupili, není mnoho. Jedná se o příjemný výstup v horském tichu, umožňující vychutnat si Pyreneje bez mnoha dalších turistů. Název hora získala po množství "pocets" (pramenů) na západní straně. Druhé jméno, Llardana, naopak získala podle aspektu "spálená" z východní strany. První výstup se uskutečnil v srpnu 1856, z vesnice Eriste.
Posets nepatří k nejtěžším horám, je to běžná turistika se slušným převýšením. Není třeba vstávat ani zvlášť brzy, stačí těsně před rozedněním. Lze vyrazit na lehko a většinu věcí nechat v chatě. Cestička docela příjemně stoupá mezi trávou a oblými žulovými skalkami a na první rozcestí to netrvá ani 30 min. Na druhé rozcestí, na kameni je červeně napsáno Posets a je tam šipka doprava, to trvá asi hodinku. Tady se výstupová trasa odděluje od červenobíle značené cesty GR 11.2 a začíná strměji stoupat mezi skály. Zanedlouho se šplhá vysněženým žlebem Canal Fonda, občas je potřeba nasadit mačky, a cca za hodinku vystoupá do sedla Colladao del Diente - skála v sedýlku skutečně připomíná zub. Výhledy jsou nádherné už tady. Cesta ovšem pokračuje dál nahoru na závěrečný hřebínek. Stoupání tu, až na počáteční část, není tak prudké a šplhá docela příjemně, v serpentinách, vzhůru. Celkem výstup zabere asi 4 hodinky. Vyjde-li krásný den, od vrcholového sloupku jsou vidět prakticky všechny významné pyrenejské třítisícovky – Aneto, Perdido, Maladeta, Cilindro… Prostě nádhera. Sešup je jako vždy podstatně rychlejší a s krátkou pauzou na chatě Goriz se dá sejít do odpoledne až do městečka Eriste v údolí.
Vrchol Pico de Aneto leží v místě setkání tří horských hřbetů: Medio od severozápadu, Tempestades od jihovýchodu a Llosás od jihozápadu. Vystoupit na vrchol lze ze dvou stran - z jihu od přehradního jezera Llosás přes stejnojmenný hřbet a ledovec Coronas, nebo ze severu od potoka Maladeta přes hřbet Portillones a ledovec Aneto. Výstupové trasy se v poslední etapě setkávají a vedou na vrchol společně. V okolí vrcholu se nachází několik ledovců - největší je Aneto, který je kilometr dlouhý a 1,6 km široký a stéká ze severní strany masívu pod vrcholem Pico de Coronas (3293 m n. m.).
Výstup na vrchol si lze zjednodušit startem z tábořiště u chaty Renclusa, kam je třeba nastoupat předchozí den odpoledne. Na tábořišti je možné si užít nádherný večer v náručí hor. V pět ráno se vstává, rychle posnídat a jakmile začíná ranní šero vyrazit. Nástup je příkrý a dřina vydrží asi 2 hodiny. To se již ale rozední a člověk si může užít fantastické výhledy na okolní hory. Příkrý výstup má přetržku v sedle Portillón Superrior, ve výšce cca 2 900 m n. m. Sedlo umožňuje dostat se přes hřeben Cresta de los Portillones. Zde již začíná ledovec, na který se vyplatí nasadit mačky, umožňují jistější krok. Zpočátku trasa po ledovci traverzuje a nabírá výšku jen postupně. Závěrečná část cca 2,5 km dlouhé cesty po ledovci je však velmi prudká a díky nadmořské výšce i vysilující. Nakonec se dostatečně motivovaný turista dostává až k tzv. Mohamedovu můstku. Skalnatý úsek Mohamedův můstek je asi 30 metrů dlouhý hřebínek, který je velmi úzký a exponovaný. Obtížnost není vysoká: II+ dle UIAA. Přejít přes něj by tudíž nemělo zkušeným turistům činit větší problémy. Stěny hřebínku však spadají příkře hluboko do údolí a psychická zátěž je zde velká.
Vrchol, s masivním křížem poskytuje kruhový rozhled, za výtečného počasí snad na půlku Pyrenejí. Je to příjemný pocit stanout na nejvyšším vrcholu mohutného horské pásma, které Pyreneje představují. Sestupuje se stejnou trasou jakou vedl výstup. V poledním slunci sníh rozměkne, nyní naopak je postup rychlejší bez maček. Sešup do údolí se zdá dlouhý, v brzkém ránu to tak namáhavé nepřijde, ale slunce a únava udělají své. Po několika hodinách se sestoupí ke konečné zastávce autobusu Besurta, odkud se dá pendlem dojet až do horského střediska Benasque.