Ladakh, odlehlá oblast na severu Indie, má i několik dalších výstižných názvů. Malý Tibet, Moonland nebo La-Dagh (Země sedel). Tohle všechno se vám vybaví, kroužíte-li nad touto podivuhodnou krajinou v letadle. Ladakh je nejodlehlejší a nejřídčeji osídlenou oblastí Indie. Jedinečná vysokohorská planina Ladakhu se nachází v nadmořských výškách nad 3000 metrů. Je protkána drsnými hřebeny hor, jen s několika málo silničkami, statečně prostupujícími vysokohorskými sedly. Právě tato konstelace sem láká neohrožené příznivce cyklistiky z celého světa.
Organismus si po příletu žádá aklimatizaci na nadmořskou výšku. To znamená aspoň 2 dny jen tak zevlovat, aklimatizovat a nepouštět se do větších akcí. Naší bajkerské skupině se naskytla jedinečná příležitost, poslechnout si v Choglamsaru, poblíž Lehu, projev jeho svátosti Dalailamy. Je nezapomenutelným zážitkem sledovat tohoto vitálního člověka, jak dokáže poutavě vyprávět, zpívat i vtipkovat. Ladakhané se sem sjeli z velkých dálek a teď tu tiše a zbožně visí Dalailamovi na rtech. Je opravdu příjemné být mu chvíli nablízku.
Dravá krása Indu
Pod vlivem nedostatku kyslíku jsme jako další aklimatizační aktivitu zvolili splutí místního veletoku Indu. Za chvíli již sedíme v raftu a vzpomínáme, jak se pracuje s tou podivnou věcí, zvanou pádlo. Náš nepálský „raft guide“ Mukesh měl připravené v peřejích vždy dvě varianty splutí. „Chicken“ nebo „tiger“. Samozřejmě, že jsme sáhli vždy po té drsnější, netušíc, že adrenalinu bude za chvíli víc než dost...
Indus je mohutná vysokohorská řeka s překrásnými meandry a divokými peřejemi. Břehy jsou každoročně formovány masou tajícího ledovce. Údolí řeky, sevřené strmými skalními a suťovými srázy budí respekt. První peřeje zdoláváme s ležérní elegancí čerstvě sestavené posádky. Proud nás nekompromisně táhne vstříc novým zážitkům. Další z meandrů už nevypadá moc dobře. Proud obtéká v ostrém úhlu obrovité skalisko a částečně mizí i pod ním. Mukesh dělá vše pro to, abychom jej bezpečně minuli. Blížíme se však příliš rychle, když vydává stísněným hlasem povel „kontruj“, je už pozdě. Posádka je příliš nevyvážená, takže tento manévr jen pootočil raftem. Neodvrátil však boční náraz do skály a rychlý spád událostí. Raft přitlačený ke skále, mizí v mžiku pod vodou, jen levý válec ještě ční nad hladinou. Na něm se ke skále tiskne devět vyplašených rafterů. V jedné ruce pádlo, v druhé malý skalní výstupek, velikosti knoflíku u rádia. Situace nevypadá dobře, proud má výraznou převahu nad potápějícím se raftem, z kterého navíc rychle uniká vzduch. I zkušený guide Mukesh má viditelně hrůzu v očích. Pokouší se zvednout ponořenou stranu raftu nad hladinu. V tomto okamžiku je jediný, kdo si uvědomuje, že bez raftu se odsud nemáme šanci dostat celí ...
Proč bychom se netopili
Syčící válec raftu rychle ztrácel objem a přestával být oporou, zato hučící proud nepolevil ani na okamžik. Podařilo se nám vytáhnout ponořený válec až v okamžiku, kdy se třetina posádky neudržela a zmizela v proudu. Odrážíme konečně od skály, bleskově měníme formaci, všichni na pravou stranu. Guide rozvážně vyhodnocuje situaci a rozhoduje vylovit ženu unášenou proudem. Pro ostatní se vrátíme. Záměr se podaří až asi po dvou kilometrech. Přirážíme ke břehu a putujeme strmým suťovým svahem najít zbylé dva. První ještě visel na skále a s malou pomocí byl za chvíli v bezpečí. Druhý zůstal uvězněn na malém výčnělku na protějším břehu. Dělí nás asi třicet metrů hřmící vodní masy. Posunky jej přesvědčuji, aby skočil do vody a chytil se nahozeného lana. Hledí na mě, pak do mohutného proudu a posunky reaguje ve smyslu, jestli mi úplně nehráblo, že musím být naprostej magor. Trvám na tomto harakiri plánu. Nakonec bylo přece jen jasné, že není na vybranou a tak se vrhá odhodlaně do ledového dravého proudu. Mukesh bravurně nahodil, ale kamarád lano nezachytil a tak nešťastník odplouvá o další kilometr níže. Oddechli jsme si, že jsme opět komplet a vydáváme se na nepříjemný traverz strmým kamenitým břehem zpět k raftu. Zbytek čekající posádky si mezitím pěkně spálil hrby. Záchrana trvala celou věčnost, ale čas je tu jen velmi relativní pojem. Zbylých dvacet kilometrů splouváme na polovyfouklém člunu. Jsme po okraj plni adrenalinu, úcty k živlům, pokory a nové radosti ze života, o který jsme museli trochu zabojovat. Teď už se cítíme plně aklimatizovaní a připraveni na další putování Ladakhem, nejodlehlejší a nejpustější oblastí Indie.
V sedle cyklistickém do nejvyššího sedla na světě
Vzali jsme si do hlavy dostat se na kole z Lehu do Manali po takzvané „Mainroad“. Vede přes celé území pustého Ladakhu, přes vysokohorské pouště, sedla a údolí. Tato hlavní spojnice však může místy připomínat i tankodrom nebo rallye trať. Ještě než se vydáme na cestu, věnujeme jednu etapu „vyjížďce“ na místní velkolepou vyhlídku. Nejvyšší silniční sedlo světa, Khardung La 5606 m n.m. je výzvou, které prostě nelze odolat. Místní agentury nabízejí dopravu s koly do sedla a pak samotný sjezd zpět do Lehu. Tato komfortní možnost však pro našince není variantou. Stoupáme táhlými serpentinami, které nás s přibývající výškou odměňují zaslouženými pohledy do údolí Indu. Některé doslova dech beroucí výhledy jsou s blížícím se vrcholem, často vykoupené vyčerpáním, nevolnostmi a jinými lehčími příznaky výškové nemoci. V těchto výškách je tempo šlapání přece jen znatelně pomalejší. I při pouhém čistění brýlí nebo zavazování tkaniček, se nepříjemně zadýcháte. Každý člen výpravy se však se sedlem statečně popere. V každém se zavčas rozbuší to „bajkerské srdce“ a nikdo si nejvyšší sedlo na světě nenechá ujít. Klasik by celé to naše úsilí o dobití sedla shrnul patrně nějak takto: V šílenství je rozkoš, zná ji však jen šílenec…
V samotném sedle se nabízí nepopsatelné panorama zasněženého hřebene Karakoram Range. Teplota je kolem 10 °C a vane nepříjemný severák. Chlapi z vojenské posádky zde jistě nejsou za odměnu. Ale jsou usměvaví a vypadají celkem dobře přizpůsobeni na nadmořskou výšku a zimu. Nasáváme sychravou atmosféru, tohoto cyklisticky magického místa, ale již po chvíli nás to táhne zpět, odkud jsme přijeli. Návrat ze sedla je pravděpodobně jedním z nejdelších souvislých sjezdů, jaké lze na kole zažít. Klesáme přes čtyřicet kilometrů stejnou cestou. Tentokrát je však údolí nádherně vystínované zapadajícím večerním sluncem. I když se vracíme jen do 3500 m n.m., vzduch jako by byl znatelně sytějším a dýchatelnějším. Máme za sebou další aklimatizační zkoušku. Cestou přes Ladakh nás čeká takřka každý den alespoň jedno pětitisícové sedlo.
Paláce, kláštery a usmrkánci
Ladakhané považují každou větší cestu za něco neobyčejného a důležitého. Náš průvodce Stanzin se rozhodl posvětit naše putování půdžou – slavnostním obřadem. Na cestu jsme se tedy vydávali dekorováni khatakem kolem krku. Tento pruh hedvábné látky nám odteď bude přinášet štěstí na cestě. Je to milý zvyk, který vám dává pocit jakéhosi důležitého poslání a neohroženosti zároveň. Opouštíme Leh, na několik dní poslední výspu civilizace a míříme na jih, směrem k velkému himálajskému předělu. Cesta nás vede zatím po asfaltu horskými údolími kolem Indu, jen občas přerušovanou zavlažovanými políčky a háji okolo vesniček. Míjíme bývalé královské město Shey. Dnes už z něj zbyla jen zřícenina zapomenutého paláce, malá gompa, čorteny a zajímavá skalní rytina u silnice, zobrazující pět postav Budhy. Jen o pár kilometrů dále se necháváme vtáhnout působivou atmosférou kláštera Thikse, jež je jedním z nejzachovalejších v Ladakhu. Impozantní svatyně a výjevy na nástěnných malbách – tangkách, nechávají jen tušit nepředstavitelnou slávu pradávné královské tibetské éry. Neméně zajímavé setkání v podhradí Thikse, bylo pro mě zastavení u šestice místních usmrkánků. Mrňavé, rozcuchané děti ve velmi ušmudlaných šatech, s typickou nudlí u nosu. Byli velmi plaší, ale po chvilce už je zvědavost nadobro ovládla a děti s neskrývanou zvědavostí zkoušeli, čím vším se na tom podivném šlapacím stroji dá hýbat, od tachometru přes brzdy a řazení po pedály. Je opravdu zábavné sledovat tu ryzí zvědavost a radost dětí v tomhle tak odlehlém koutě světa.
Pokračujeme proti proudu Indu v podhůří Ladackého hřebene. Dočasně se odchylujeme od pohodově sjízdné „mainroad“. Čeká nás několik „bajkovějších“ etap přes vysokohorskou poušť, kolem slaných jezer Tso Moriri a Tso Kar. Míjíme osamělé vojenské posádky, žijící vlastním pomalým životem. Vojáci z nížin, kterým se dostane nezáviděníhodného úkolu střežit citlivé hranice s Čínou, považují tuto službu většinou za trest. Okolní horské svahy se zabarvují do neuvěřitelných fialových odstínů. Sem tam protne šotolinovou cestu osvěžující brod z tajících ledovců kdesi na vrcholcích. Těsně před setměním nás u mostu zastaví vojenský check point. Nacházíme se v rozsáhlé oblasti, hraničící s Tibetem, kterou si Indie bedlivě střeží. Na tábořiště dorážíme po celodenním kochání v sedle bajku až za setmění. Cestou míjíme betonový poutač, s trefným sloganem: „Better late, than never“, Lépe pozdě, než nikdy. Bereme si moudro ochotně k srdci, vždyť čas si tu plyne tak pozvolna. Shon a stres je tu zcela neznámým pojmem.
Mezi doušky čaje
Ráno zahajujeme tradičně čajem na probuzení. Je těžké popsat tu pohodu, když v pohodlí ještě vyhřátého spacáku vdechnete společně s řídkým vzduchem i vůni mátového čaje, pomalinku usrkáváte a mezi doušky sledujete ty magické výjevy. Slunce ve své okázalé ranní show předvádí vskutku kouzelnické kousky. Nasvětluje okolní horské svahy rafinovanými světelnými paprsky, jež jsou brilantně sehrané s ubývajícím stínem. Blankytně modrá obloha jen dotváří celkový hluboký dojem. Teprve až po druhém čaji se dokážete odtrhnout od tohoto divadla. Balíme své kočovnické haraburdí a vypravujeme ty naše duralové stroje na další etapu, aby nezlenivěly.
Hned po vyjetí mě ochromil defekt, způsobený jen těžko viditelným mikrotrnem. Pouštím se do rutinní výměny duše, když tu se zjeví dvě ladacké pastýřky se stádem koz. Pozdravíme se místním vlídným „Juley“. S nevěřícnými výrazy pak sledují celou proceduru opravy. Když nakonec kolo hustilkou napumpuji, považují to za malý zázrak. Zvědavě prohlíží pumpičku a znalecky pokyvují hlavami. Lidé jsou tu tak bezprostřední, že i když jich za celý den potkáte jen velmi málo, působí dojmem, jako bychom patřili všichni do jedné vesnice.
Pouštní jezera
Při stoupání do sedla Namshang La 4800 m n.m. se srdce pravda trošku rozbuší, ale to co čeká za ním, rozhodně stojí za to. Jezero Thadsand Karu, obklopené vysokohorskou pouští a horskými masivy, působí prostě impozantně. Kolem jezera s malebnými výhledy, je v písku vyjetá nepříjemně hrbolatá cesta, tzv. roleta. Pro názornější představivost, jde o povrch připomínající profilem vlnitý plech. Sedací partie reagují již po chvíli velmi znepokojeně. Naštěstí není na vybranou, musí to ještě dva dny vydržet. Moji pozornost upoutaly malé tečky na obzoru. Asi po hodině se setkáváme. Prolamujeme ledy pozdravem „Kamzang?“, Jak se máš? Na kterou existuje jediná odpověď: „Kamzang!“, Mám se dobře. Ladačtí kočovníci jsou trošku rozpačití, ale již po chvíli se rozpovídají odkud kam mají namířeno a možná byla řeč i o počasí. Jenže tak daleko už mé nepatrné znalosti ladakhi bohužel nesahají.
Za dalším sedýlkem vystřídá roletu, opravdu kvalitní natřásání po velmi hrubém makadamu. Masáž zadnice končí až u jezera Tso Moriri, ve výšce 4500 m n.m. Jezero je sezónním domovem vodního ptactva a zdržují se tu i stáda vzácných divokých oslů kiangů. Na tyrkysové hladině se zrcadlí pěkně těžké mraky, jež se sem převalily přes himálajský hřeben. Poušť se dnes dosyta napije monzunové vody.
Není voda jako voda
Další pouštní etapa nás opět pečlivě natřese. Abychom se dostali k dalšímu jezeru Tso Kar, musíme totiž znovu překonat roletové radovánky a ještě jednou se přehoupneme přes sedlo Namshang La. Za vesnicí Pugo Sumdo se otvírá nádherné zelené údolí, jímž protéká řeka s vyvěrajícími sirnými prameny. Po Indu je to první příležitost ke koupeli. Voda je při teplotě kolem 30 °C naprosto neodolatelná. Dno je tvořeno měkkým písčitým jílem. Vývěry prostupují ze dna a vytvářejí tak různě temperovaná odpočívadla. Hejna hrouzkům podobných rybek, z nás bezstarostně okusují špínu. Samozřejmě, že jsme se v této luxusní přírodní výřivce trošku zapomněli a stany jsme stavěli až za soumraku. Stihli jsme však ještě otevřít několik lahví místního, velmi silného piva God Father. Celý den byl ve znamení vyprahlé pouště a tak jsme se jali svědomitě doplnit vláhu do organismu. Bylo již pozdě, když jsem si uvědomili, jaký účinek má pivo ve 4000 m .n.m. Kdo z nás dosud neokusil žádné příznaky výškových nevolností, měl rázem vystaráno i o tuto zkušenost.
Ráno se nám naskytl poměrně vzácný výhled přímo ze stanu. Mokřinu navštívil párek Jeřábů černokrkých, v místním jazyce zvaných „čatandu“. Záhada obrovských ptačích stop, jež jsme zahlédli včera u řeky, byla rázem vyřešena.
K jezeru Tso Kar stačí jen překonat další sedlo Polo Kongka La 4900 m n.m. a absolvovat ještě jednu nekonečnou pouštní roletu. Když ke konci dne vystřídá roletu hluboký prach, jemný jako vápno, přichází nevýslovná úleva. Jezero Tso Kar je důkazem nevyčerpatelné fantazie místní krajiny. Ráz krajiny zde dokáže překvapit svou různorodostí za každým dalším překonaným sedlem. Dnešní etapu budeme muset vybojovat s protivným protivětrem ovládajícím náhorní planinu Mori Planes. Na konci planiny se spouštíme nekonečnými serpentinami do údolí. Po několika dnech se znovu napojíme na mainroad z Lehu do Manali, která v těchto místech připomíná spíš cvičný tankodrom. Vede nás podél divoké ledovcové řeky, jejíž břehy jsou vyzdobeny bizarními pískovcovými útvary. Úzká cesta, vytesaná do skály stoupá úbočím strmých skalních stěn. Na těchto skalních římsách se často střetávají protijedoucí náklaďáky. Sledovat následné, velmi napínavé couvání k nejbližšímu rozšíření, vyžaduje opravdu pevné nervy.
Dříve se po těchto úzkých cestách táhly jen karavany yaků s nákladem soli a jantaru. Úroda pšenice v Ladakhu nestačila pokrýt potřeby obyvatel na velmi dlouhou zimu. Obchod s městy na jihu, byl jediným způsobem, jak získat tolik potřebné zásoby potravin na období do další sklizně. Dnes po bývalých yačích stezkách kodrcají náklaďáky s palivem a proviantem pro vojenské posádky nebo stařičké autobusy dopravující děti do škol a dospělé za prací. Cesta, protínající celé území Ladakhu je zároveň často vyhledávaná vyznavači dobrodružného putování na starých anglickým motorkách Royal Enfield. Zrovna tak je tím pravým místem i pro cyklisty, kterým je již Evropa moc těsná a mají akutní potřebu odpočinout si od všudypřítomné civilizace.
Několik posledních sedel již překonáváme s lehkostí rodilých šerpů. Vegetace himálajských údolí začíná být mnohem bujnější a s přibývajícím kyslíkem nám postupně dochází, že se blížíme ke konci našeho putování. Svérázná krajina i lidé Ladakhu nám za tu chvíli pěkně přirostli k srdci a nikdo z nás není z civilizace viditelně dvakrát nadšen. Vracíme se s plnou nádrží zážitků, jež se nám znovu vybaví u každého šálku čaje, kterého jsme tady vypili opravdu obrovské množství…
Vydejte se do Himálají s Kudrnou. Více zde