Před pátou hodinou ranní, kdy vlak odjíždí, bylo nádraží přeplněno zvláštní směsicí lidí. Dav (…) dělníků asi 200 mužů čítající byl zde připraven k odjezdu za prací. Někteří leželi v čekárně i předsíni, majíce pod hlavou položeno kopací náčiní, jiní stáli ve hloučkách pokuřujíce z krátkých dýmek. Oděv jejich sestaven byl opravdu internacionálně. Jeden měl na hlavě srbskou plochou čapku, jiní opět turecké fezy, někteří dokonce jen špinavé šátky do arabsku kolem hlavy otočené. (…) A zápach, intensivní zápach, upomínající na plíseň, špínu a kořalku šířili kolem sebe. (…) Ku vlakům přistupují na stanicích prodavači černé kávy s mělkými šálky na tácu a měděnou neb mosaznou konvicí v ruce; porce stojí 6 haléřů.
Ano, cestování vlakem má a vždycky mělo svoje kouzlo. Úryvek přes sto let staré cestopisné črty z dobového tisku se odehrál na pomezí dnešního Srbska a Bosny. Připomíná na doby, kdy cestovat dráhou neznamenalo vysokorychlostní tratě, hnědou vodu v plastovém kelímku vydávanou za kávu a kdy největší nepříjemností nebyla nefunkční Wi-Fi.
Jen málo dnes zůstalo z kdysi největší sítě úzkokolejek na světě, která se rozprostírala na západním Balkánu od Terstu až do boky Kotorské. Od prvních industriálních a lesních tratí, přes nesmělé krůčky Osmanů a následný velkoryse plánovaný rozvoj za Rakouska-Uherska se pospojovala za časů Jugoslávie, aby se posléze pomalu rozpadala a zmizela v zapomnění v letech sedmdesátých a osmdesátých, kdy již nemohla konkurovat dopravě automobilové. Přesto je ale dodnes úzký rozchod 760 mm označován jako „bosenský“.
Správně bychom ale měli říci, že „jen málo toho zůstalo v provozu“, neboť tratě vinoucí se odvážně nádherným a náročným horským terénem tady pořád jsou i se svými mosty, tunely a starými staničními budovami. A stejně tak parní mašinky – některé rezivějí napůl rozebrané v trní, jiné stojí vystavené jako památníky dob, jež jsou nenávratně pryč.
Vydejme se společně na východ po Bosenské východní dráze. Ta od roku 1906 vedla ze Sarajeva na horkou hranici se Srbskem a stala se vůbec nejdražší tratí, kterou kdy monarchie na Balkáně postavila. Začneme na nádražíčku Bistrik, které by se svým vzhledem mohlo stejně tak stát někde na Šumavě. Tedy až na fasádu kropenatou kulkami od konfliktu v devadesátých letech. A pak zde také chybí kolejiště, které nahradil silniční obchvat centra.
Silnice opouští bývalou trať a ta pokračuje dál už jako úzká cesta v úbočí nad řekou Miljackou. Na protějším břehu na kopci je turecká pevnost Bjela tabija a dole je vidět nad řekou se klenoucí subtilní oblouk Kozího mostu z 16. století. Asfalt končí, mineme rozpadající se stanici Dolovići a jsme u prvního železničního mostu. Tedy ještě před deseti lety tu byl. A stejně tak tu byl i záměr propojit Sarajevo a dvanáct kilometrů vzdálené Pale cyklostezkou. Bohužel dřív než peníze z Bruselu, přišli místní s autogenem a čtyřicet metrů mostní konstrukce zmizelo ve starém železe. A díky tomu padly plány na cyklostezku a zbytek cesty ve stále sevřenějším údolí je jen stěží průchozí pěšky. Trať se vine po desítky metrů vysokých galeriích nad zpěněnou Miljackou a mizí v temných tunelech. Je o strach a čisté gatě při chůzi bez světla potkat v tunelu krávy ukrývající se před letním vedrem. Stejně tak se o adrenalin postarají dva zbývající mosty. Dole jen příhradová konstrukce z nosníků a pražce, nic víc. Žádné zábradlí a v mezerách mezi pražci pod nohama je vidět hluboko dolů.
Z Pale trať stoupá dál na východ, než prorazí tunelem pod sedlem Stambulčić a spustí se do údolí řeky Prači. Pár zapomenutých stavení, vesnický kostelík a mešita, zahrádky a políčka kukuřice, louky a na nich pasoucí se ovce a krávy. Při pohledu z dálky jen máloco odlišuje dnešek od doby před sto lety.
Údolí se po pár kilometrech změní v soutěsku, cesta jdoucí po bývalé trati ztrácí na kvalitě. Bukové lesy, rychlá řeka, tyčící se bílé skály. Liduprázdný kraj. Bunkry z první světové války stojící u mostů připomínají, že trať tu byla především pro potřeby C. a K. armády. Hlavním důvodem bylo mít v případě konfliktu se Srby rychlé spojení s pohraničními posádkami. Pro těch pár lidí žijících v tomhle kraji, by se císař pán přes kapsu neplácnul.
Vzhledem k tomu, že čtvrté železniční třídy používají zde ti nejchudší z nejchudších, schází se ve třetí třídě poněkud vybranější obecenstvo, než je tomu u nás (…). Trať jest úzkokolejná a tvoří ostré zatáčky a oblouky, tak že z okna můžete stále přehlížet celý vlak od lokomotivy až na konec, předpokládaje, že byste měli chuť přebíhat z prava na levo, což však při stálých otřesech a naklánění vozů není nijak příjemné.
Bystrá Prača se vlévá do mohutné Driny, modrozelenou vodu tu zpomalí přehradní nádrž. Ta zaplavila starou železnici, její odbočky do Ruda a Foči a stejně tak i most přes řeku kdysi sem dovezený z železáren v Třinci. Přehrada znamenala i konec provozu na malebné trati.
Višegrad ležící na soutoku Rzavu a Driny je první město od Sarajeva hodné toho označení. A rozhodně stojí za zastavení. Sevřená soutěska se rozevře do zvlněné krajiny a Drinu zde překlenuje jedenácti oblouky most Mehmeda paši Sokoloviće. Tento místní rodák a poturčenec horší Turka se vyšvihl u dvora až do hodnosti velkovezíra a nechal ve Višegradu zbudovat most. Stavbou byl pověřen sultánův dvorní architekt Mimar Sinan, jehož jméno bylo zárukou, že vznikne stavba, která nebude mít na Balkáně druhou sobě rovnou. Chcete-li si poslechnout poutavé příběhy, jež se k němu váží, přečtěte si román Most na Drině od Iva Andriće, jediné jugoslávské literární dílo oceněné Nobelovou cenou za literaturu.
Nicméně od knih zpátky k železnici. Ve městě také stojí před kulturním domem parní lokomotiva, kterým místní přezdívali čiro. Motorákům se zase přezdívalo kvůli rychlosti Splašený Sarajevan. Na místním nádraží také poprvé objevíme obnovené koleje vedoucí dál na východ k srbské hranici údolím Rzavu kolem pravoslavného kláštera Dobrun. Tady stojí na zastávce vystavená další mašinka – roztomilý prcek, který kdysi tahal náklady v dole v nedaleké Miljevině.
Stanice Vardište je poslední v předválečném Rakousku-Uhersku a také v poslední na území dnešní Bosny. Tady se železnice zastavila až do první světové války, která začala příznačně v nedalekém Sarajevu. Až po porážce Srbska v roce 1916 se začalo stavět dál k Bělehradu.
A tady v Srbsku už jsme na Šarganské osmici, vůbec nejpitoresknější části trati. Jestli někde připomíná železnice kolejiště megalomanského modeláře žijícího v garsonce, pak právě tady mezi stanicemi Mokra Gora a Šargan – Vitasi. Trať tu na patnácti kilometrech nastoupá přes 300 metrů, přičemž projede dvaadvaceti tunely, přes pět mostů a párkrát překříží samu sebe. A co víc, roku 2003 byla po čtyřiadvaceti letech chátrání a jedné válce trať uvedena alespoň v tomto úseku do provozu. Z železničního muzea v nedaleké Požeze byly dovezeny renovované osobní vagóny a několik lokomotiv.
Třikrát denně vysupí vláček s turisty na hřeben Šarganu a zase sjede dolů. Nejlepší je stoupnout si na plošinku vagónu. Sice vás občas skropí voda prosakující v tunelech, ale zato tu jsou nejlepší výhledy. Jak vlak pomalu stoupá, pod vámi ve svahu se objevují další úseky spletité trati a za chvíli ztratíte přehled, odkud kam který úsek vede. Pod vámi na kopci nad Mokrou Gorou je vidět Drevengrad, novodobý skanzen zkřížený s uměleckou kolonií, počin to režiséra Emira Kusturici. Nakonec projedete posledním tunelem a jste ve stanici Šargan – Vitasi. Tady se přepřáhne lokomotiva a po pár minutách se jede zpět.
Cestou se několikrát zastaví na focení na vyhlídkách na nádražích. Stanice jsou na trase dvě: Golubiči, která posloužila jako kulisa Kusturicova filmu Život je čudo (Život je zázrak), a Jatare, o které místní tvrdí, že tam nikdy nikdo za padesát let provozu nenastoupil. A pokud ani vy nestihnete naskočit do vlaku a zapomenete se u kávy, nevadí, až dopijete, stačí seběhnout z kopce a nastoupit na zastávce pod vámi. Srećan put.
Na Šarganskou osmici se můžete podívat na zájezdu přírodní a kulturní Šperky Srbska.
Trať z Pale do Sarajeva si můžete projít na zájezdech Hory Bosny a Hercegoviny, Bosnou s krosnou a Bosna a Hercegovina na kole.