Karpatská příroda a relativně snadná dostupnost lákají k návštěvě Rumunska mnohé české dobrodruhy a romantiky. Také z pohledu geologa je tento kout světa skutečným rájem a na své si přijde každý, kdo dokáže obdivovat divy přírody. Článek jde po stopách, dnes už bohužel bývalého, kudrnovského zájezdu, který objížděl ty nejatraktivnější přírodní oblasti v Rumunsku.
Aby si člověk mohl lépe uvědomit geologickou různorodost popisovaných oblastí, je třeba se podívat hluboko do historie Země kdy, jak se říká, „Mrtvé moře bylo ještě marod“. Rumunsku dominuje horské pásmo Karpat, které zasahuje na území sedmi zemí: České republiky, Slovenska, Polska, Ukrajiny, Rumunska, Maďarska a Rakouska. Karpaty jsou dlouhé přibližně 1.500 km a široké max. 350 km. Nejvyšší vrcholy Karpat se tyčí na Slovensku (Gerlachovský štít, 2.655 m), nicméně Rumunskem prochází jejich největší část. Celé pohoří si můžeme představit jako skládačku z mnoha horských pásem, které se odlišují nejen stářím, ale také geologickým vývojem. Karpaty se začaly zvedat zhruba před 150 miliony let v období třetihor, kdy došlo ke kolizi Africké litosférické desky s několika deskami Euroasie. Původně bylo mezi nimi moře, které začalo zanikat a postupně z něj byla vyzvedávána jednotlivá horská pásma. K nejstarším takovýmto pásmům patří krystalická pohoří tvořená žulovými a rulovými horninami, na které byly nabaleny mladší vrstvy vápenců a dolomitů. Později došlo k dalšímu násunu ještě mladších horských pásem složených ze slepenců, pískovců a jílovců. Takovýmto horninám se říká flyš. Po vyvrásnění těchto flyšových Karpat dochází ve třetihorách k probuzení zemského nitra a některé části pohoří jsou zasaženy poměrně silnou vulkanickou činností. Vulkanická pohoří můžeme obdivovat především na Slovensku a v severním Maďarsku, ale také v Rumunsku, kde jsou dodnes patrné dozvuky vulkanismu.
V Rumunsku se vyskytují všechny typy horských pásem, které podmiňují vznik velké škály geologických jevů. První navštívenou oblastí je vápencové pohoří Apuseni v západních rumunských Karpatech. V masivu Trascau vymodelovala vodní eroze mohutný divoký kaňon Cheia Rimetului s atraktivním skalním mostem. Kaňon se velkou mírou podílel na tváři zdejšího reliéfu, protože právě jeho průrvou došlo k tzv. říčnímu pirátství, kdy byl načerpán horní tok z řeky Morilor do povodí řeky Mureşe. Kaňon je prostupný jen v dolní části, horní je pro hluboké vodní tůně neprůchodná. Při vstupu do soutěsky se musí projít pod největším skalním most v Rumunsku, který je přímo protékaný vodním tokem. Existence mostu svědčí o bývalé jeskyni, po které zbylo torzo osmi metrového stropu.
Další atraktivní lokalitu představují zemní kulisy a pyramidy Ripa Roşie, nedaleko města Şebes, které jsou vodou neustále modelovány v málo zpevněných sytě červených pískovcích a slepencích. Kromě vertikální eroze se na modelaci stěn podílí vrstvení sedimentů s tenkými polohami odolnějších částí, které se liší také barevně a vytváří tak impozantní scenérii. Protože jsou méně odolné části vyplavovány vznikají, podobně jako ve vápencovém krasu závrty, hluboké propadliny a ponory.
Ve stejné horopisné oblasti v blízkosti města Zlatna, v údolí řeky Ampoi, jsou již z dálky viditelné vystupující vápencové kuželovité skály, které připomínají bradla ve slovenských Karpatech. Zde se jedná o tzv. olistolity, které vznikly podmořskými skluzy důsledkem seismické činnosti, nebo zřícením podmořských útesů. Protože jsou tyto útvary tvrdší než okolní horniny, jsou selektivně vypreparovány a ostře vyčnívají v podobě izolovaných skal.
V jižní části Apusenských hor se významně projevil vulkanizmus, který dnes dokládá přítomnost typických vyvřelých hornin jako jsou andezity, dacity a čediče, vytvářející zajímavé geomorfologické útvary. Dvě nejvýznamnější hory Detunata Goala a Detunata Flocoasa jsou vystavěny z pravidelně utuhlých čedičových sloupů a představují dokonalou ukázku typické sloupcovité odlučnosti čediče v Rumunsku. Podle směru sloupů si můžeme představit, kudy kdysi tekla žhavá láva.
Střední část pohoří Apuseni se nazývá Muntii Metaliferi, doslova rudonosné hory. Pohoří je vyhlášené bohatstvím stříbra, mědi, olova, zinku a zvláště zlata, které se tu těží od dob Dácké a Římské říše. To také dokazuje výmluvný slovanský název města Zlatna. Zlato se kromě primární těžby získávalo rýžováním, o čem svědčí pozůstatky vodních nádrží (tajchů). Okolí kolem Rosia Montany, kde byla největší koncentrace těžby, je významně přemodelované a hory jsou zde doslova provrtány štolami jako ementál.
Za návštěvu stojí krasová plošina Piatra Alba v masivu Bihor, která je tvořena prvohorními krystalickými vápenci a dolomity. Z plošiny padá voda z výšky 600 m a při mohutném roztřiku se tvoří sraženiny pěnovce. Pěnovec je měkká hornina, podobná travertinu a dodnes se zde používá jako stavební materiál. Na opačné straně údolí je paleontologická přírodní rezervace Dealul cu Melic se zkamenělými amonity, starými 70 miliónů let.
Milovníci krasu rozhodně nesmí vynechat návštěvu známého krasového systému Huda Lui Papara v masivu Trascau. Na horním konci začíná propasťovitým ponorem, kde se stékají potoky ze tří nekrasových údolí. Ponor je na konci slepého údolí a potok z výše položeného údolí do něj padá 25 m vysokým vodopádem. Ponorný potok tvoří jeskyni dlouhou 2 km a na konci voda vytéká z monumentálního portálovitého vývěru.
Další dominantou tohoto pohoří je vápencová hora Coltii Trascaului, v jejímž svahu je vypreparována skalní brána, svými rozměry největší v Rumunsku. Vede k ní krkolomná kozí stezka, ale odměnou je úchvatný pohled skrz skalní okno dolů do údolí.
Přesuneme se více na východ do oblasti Transylvánské pahorkatiny. Ve třetihorách, kdy moře pomalu ustupovalo, se v ní tvořila solná ložiska později překryta flyšovými sedimenty. Podél okrajů pánve vystupuje plastická sůl na povrch v podobě tzv. solných pňů. Největší z nich vystupuje v lázních Sovata a městě Praid. V Praidu se těží sůl v obrovském hlubinném dolu, které slouží rovněž jako sanatorium. V blízkosti dolu vystupuje solný peň na povrch a díky vysoké rozpustnosti soli vzniká hluboké údolí, místně označované jako Údolí smrti. Pohyb v soli je poměrně nebezpečný, protože erozí vymodelované solné útvary, např. tzv. škrapy, jsou velmi ostré a případný pád může mít ošklivé následky.
Rumunsko můžeme označit za zemi sesuvů, zvláště to platí pro oblast flyšových Karpat a Transylvánskou pahorkatinu, kde jsou sesuvy svahů na denním pořádku a výrazně přispívají k modelaci zdejší krajiny. Nejznámějším jezerem vzniklým tímto způsobem je Lacul Rosu na řece Bicaz (pohoří Haşmaş). V roce 1837 zde došlo na kontaktu flyšových hornin a vápenců k mohutnému sesuvu, který přehradil řeku a vzniklo zde jezero o rozloze 12 hektarů. Voda zatopila les a vodou konzervované odumřelé kmeny vyčnívaly nad vodu ještě před pár desítkami let. O kilometr níže po proudu vytváří říčka Bicaz velmi atraktivní až 300 m hlubokou soutěsku s typickými erozními tvary jako jsou obří kotle a hrnce.
Mezi geologicky nejmladší oblasti v celé karpatské soustavě patří sopečné pohoří Harghita, o čemž svědčí dodnes patrné postvulkanické jevy. Závěrečné fáze vulkanismu se soustředily na jižní konec pohoří a doznívaly teprve počátkem čtvrtohor. Velmi atraktivní lokalitou je Mofetová jeskyně (Peştera cu Mofeti), někdy označovaná jako tzv. psí jeskyně, protože vyvěrající plynytěžší jak vzduch se koncentrují ve spodních částech, kde je díky nedostatku kyslíku nedýchatelno. Mezi plyny dominuje CO2 a sirovodík (H2S), ale přítomen je i radon, který se zde používá k léčbě revmatických potíží. Nabohacení plynů tvoří na stěnách jeskyně viditelnou hranici, pod kterou se koncentruje síra v podobě žlutých povlaků. Léčba probíhá formou posezení na lavičce s hlavou nad kritickou žlutou hranicí života a smrti. Přítomnost zapáchajícího sirovodíku je citelně patrná již z dálky neboť se plazí po svahu do údolí. Rovněž velké množství okolních minerálních pramenů svědčí o nedávném vulkanismu.
Na vrcholu masivu Ciomadul je možno navštívit dvojici nejmladších, a proto nejlépe zachovalých, sopečných kráterů ve východní Evropě. Jeden z nich je zaplněn vodou a tvoří bezodtoké jezero Sfinta Ana, druhý kráter byl zpětnou erozí potoka odvodněn a nyní se nachází ve stádiu rašeliniště zvané Mlaştina Mohoş. Napříč rašeliništěm vede dřevěný chodník, ze kterého lze obdivovat početná tmavá jezírka s mechovými porosty a další vegetací jako jsou například vzácné masožravé rosnatky. Není divu že oblast byla vyhlášena přírodní rezervací.
V místech kde se rumunský karpatský oblouk stáčí na západ, lze navštívit velmi dobře zachovalý solný kras. Narozdíl od dříve zmiňovaných solných lokalit, kde sůl vystupovala na povrch v podobě solných pňů, se zde jedná o ložisko plošinového typu. Plošina Plató Meledic je pokryta desítkami metrů mocnou vrstvou jílu, pod kterou jsou již vrstvy soli. Na plošině je celá řada závrtů, krasových údolí, některé jsou i zaplněny jezery. Tato lokalita se řadí mezi nejvýznamnější tohoto typu na světě. Do roku 1984 zde bylo zdokumentováno 26 podzemních dutin o celkové délce 2.304 m. Nejdelší z nich, označovaná jako 6S de la Minzaleşti, má délku 1.257 m a v roce objevu (1980) byla nejdelší solnou jeskyní světa.
Jednou z nejatraktivnějších oblastí jsou bahenní sopky zvané Piclele Mare a Piclele Mici, které si lze představit jako vystupující kuželovité útvary s probublávajícím studeným bahnem. Najdeme je ve východních rumunských Karpatech, v pohoří Subcarpatii Buzaului. V počtu bahenních sopek má Rumunsko opět dominantní postavení, podobné jsou již pouze na Krymu. Probublávajícím plynem je metan, který doprovází ložiska ropy. Společně jsou ropa a plyn uzavřené právě uvnitř solných pňů. Ty ale bývají často rozpukány a podél trhlin vystupují s probublávajícím plynem i slané vody, které s sebou strhávají okolní jíl a mnění je v šedé bahno. Bahenní sopky Piclele Mare jsou až 6 m vysoké a přetékající slané bahno je bez vegetace, což dává vzniknout působivé měsíční krajině. To podtrhuje i přítomnost vahadlových studní s vodou, ve které se míchají chutě soli a ropy a pach metanu. Nedaleko bahenních sopek se ropa dokonce těží.
V podhůří Mehedinţi ve východních Karpatech lze navštívit krasové údolí, odborně zvané polje, které je ze všech stran uzavřené, nemá povrchový odtok a vyskytují se v něm charakteristické krasové jevy, jako jsou např. charakteristické estavely, ze kterých stříká voda pod tlakem, a to zvláště při rychlém zvýšení vodní hladiny nebo se zde naopak voda propadá do podzemí. Atrakcí zdejšího krasu je největší, 20 metrový skalní most v Rumunsku, o jehož velikosti svědčí i to, že po něm vede silnice. Most vznikl zřícením části stropu mohutné tunelové jeskyně, kterou může člověk vybaven gumáky a čelovkou projít skrz. Na okolních vápencích se vyskytují působivé krasové útvary jako škrapy, děravé kameny vzniklé po kořenech stromů a velké množství závrtů.
Přesuňme se dále do oblasti jižního oblouku Karpat do známých termálních lázní Baile Herculane. Kdysi představovaly jedny z nejmodernějších lázní Rakouska-Uherska a založeny byly již Římany, což dokládá bronzová socha bájného Herkula. Údolím řeky Cerne prochází výrazná tektonická linie probíhající podél západní části jižních Karpat od města Petroşani až do Srbska. Podél ní vznikly hluboká údolí a kotliny jako např. známý úsek údolí Dunaje Železná vrata, nebo právě údolí Cerne, které dosahuje hloubky přes 1.000 metrů a vyniká velmi strmými svahy. Přímo v říčním korytě Cerne vyvěrají horké sirné prameny dosahující někdy přes 70°C. Horké vody jsou dnes sváděny do krytých lázní, nebo přímo do betonových nádrží v blízkosti řeky. Člověk tak může aplikovat techniku horká – studená koupel. Zvláště za deštivého a chladného počasí je vyvalování v teplých sirných vanách velmi příjemné. Při rozjímání nad geologií si člověk může všimnout, že pravá část údolí je z nekrasových hornin, zatímco levá část je výhradně z vápenců. Vápencové vrcholky se mohou pochlubit porostem borovice černé (Pinus Negra, banatica) a dalšími endemickými druhy rostlin.
Okružní cestu po přírodních špercích zakončíme v oblasti Banátského krasu v západních rumunských Karpatech. Kras má charakter rozsáhlých plošin, které jsou prořezány hlubokými kaňony. Nejhezčí z nich je kaňon řeky Něry s množstvím jeskyní, krasovými jezery a visutými postranními údolími. Údolím Něry vede sice značená cesta, ale za vysokého stavu vody je nutno počítat s častým broděním. V místech kde stěny kaňonu spadají přímo do řeky a není možno brodit, jsou ve vápencových stěnách vysekány tunely, které zde zbyly po římských vojácích. Do kaňonu Něry ústí údolí Valea Beu, které je na svém horním konci suché, protože voda protéká neznámým jeskynním systémem. Ten se ale náhle vynořuje v podobě jezírkovitého vývěru. Nedaleko ústí visutého údolí říčky Beuşniţa se tvoří překrásné pěnovcové kaskády s křišťálově čistou vodou lákající ke koupání, i přesto že voda má kolem 5°C. Pěnovcové stupně jsou překonávány vodopády, jejichž chlad lze pocítit na vlastní kůži.
Rumunsko je prostě přírodní a geomorfologický ráj evropského formátu. Co různě hledáte jednotlivě po ostatních státech Evropy – zde máte pod jednou střechou. Je to prostě geomorfologický supermarket. Pokud vás to táhne na Východ (Balkán) neváhejte! Čím dříve se do těchto krajů vydáte, tím lépe zažijete vše v původní atmosféře. Neboť i sem postupuje vliv Západu mílovými kroky. A právě Rumunsko, stejně jako Ukrajina, Bulharsko či Albánie je posledním přírodním rájem Evropy, kam stojí určitě za to se vypravit ať už samostatně nebo třeba s Kudrnou.
Tak „DRUM BUN!“ = „šťastnou cestu!“
Do Rumunska se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...