Láká vás dovolená ve Francii, ale nechcete se potkávat s davy turistů? Pokud milujete hory, zamiřte do přírodního parku Queyras. Krásy této oblasti, které se někdy přezdívá Malý Tibet, vás srazí na kolena: skalnaté štíty, horská sedla s neskutečnými výhledy, kaňony, azurová plesa, hořce, protěže, kamzíci, malebné vesničky.
Pokud se podíváte na mapu Francie, Přírodní regionální park Queyras (Parc Naturel Régional Du Queyras) najdete v jejím východním cípu asi 30 km jihovýchodně od města Briancon v bezprostřední blízkosti italských hranic, jakoby stranou od notoricky známých a turisticky hojně navštěvovaných oblastí Francie.
Na poznání této horské oblasti jsme si vyčlenili týden. Jako základna pro naše horské výpady nám skvěle posloužil příjemný kemp pod krásnými modříny v městečku Chateau Queyras přímo v údolí řeky Guil na dohled od impozantní pevnosti Fort Queyras, jejíž budování řídil slavný francouzský vojenský stavitel Vauban v 17.století.
Naším cílem bylo podniknout několik celodenních horských túr v nejatraktivnějších částech parku.
Bez davů turistů v patách
Na rozdíl od jiných, mnohem známějších oblastí Francie nenarazíte v Queyras dokonce ani v srpnu, tedy v plné sezoně, na davy turistů. Zdejší příroda přitom nabízí opravdový ráj pro všechny milovníky hor.
Díky jižnější poloze převládá na většině území sucho, slunečné počasí, modrá obloha. Vzhledem k rozdílným nadmořským výškám jsou zde i velké rozdíly teplot.
La Nebbia
Zhruba každý třetí den v letním období dochází v okolí nejvyšší hory celého území Monte Visa (3.841 m – samotný vrchol už leží na italském území) k zajímavému úkazu zvanému "La Nebbia".
V podstatě se jedná o páru odpařující se z Pádské nížiny, která díky nadmořské výšce kondenzuje a kolem desáté hodiny dopolední vytváří velké mraky, které zvlhčují alpské trávníky i skály. Vytváří tak příznivé podmínky pro zdejší flóru vyžadující dostatek vláhy. Suchým vzduchem jsou pak odpoledne tyto mračna rozptýlena.
Nádherná příroda
Díky tomuto specifickému klimatu se zde vyskytují rozmanité druhy fauny a flory. Rozsáhlé a malebné modřínové lesy v nižších polohách, stáda pasoucích se ovcí a krav na zelených vysokohorských loukách, staletími tvarované uzoučké chodníčky pastevců, pestré koberce květin od druhů, které najdete v Provence až po ty, na které narazíme v arktickém výškovém stupni na Kavkaze.
Můžeme obdivovat krásně tvarované borovice, jalovce, rododendrony, hořce, protěže, desítky druhů motýlů a dalšího rozličného hmyzu. Příkré stráně a mnoho skalnatých štítů výrazně převyšujících 3000 metrů, horská sedla s neskutečnými výhledy, modrá plesa, divoké potoky a kaňony.
Bohatá fauna je zastoupená svišti, kamzíky, muflony, kozorožci, mloky i velkým množstvím ptačích druhů.
Malebné vesničky
Svědkem uplynulé historie je architektura zdejších malebných vesniček, ve které převažuje dřevo a kámen. Právě všudypřítomné modřínové dřevo inspirovalo místní řemeslníky k zachování tradiční výroby nábytku a dřevěných hraček. Přes 70 slunečních hodin, jimiž se pyšní venkovní stěny mnoha místních stavení, nám podává přesvědčivý důkaz o tom, že jsme v kraji stálého slunečního svitu.
Mnoho z těchto krásně ručně malovaných hodin nás přímo donutí ke krátkému zastavení a k zamyšlení nad tím, co který výjev vyjadřuje.
Turistické i cykloturistické trasy jsou dobře značené a jako červená nit se táhne po celém parku známá trasa GR-58. Turisté, horolezci, cykloturisté, bikeři, milovníci raftingu i paraglidingu, kteří se jako barevné obláčky vznáší nad vrcholky, mají v těchto krásných horách netušené možnosti vyžití.
Díky dobrým sněhovým podmínkám i velkému množství nádherných svahů poskytuje park v zimním období jedinečné podmínky milovníkům skialpinismu a lyžování.
Túry v Queyras
PIKNIK U JEZERA LE GRAND LAUS
Brzy ráno okolo šesté vyrážíme z městečka Aiguilles. Mezi kamennými domečky s dřevěnými balkony plnými květin, břidlicovými střechami a malými kašnami s průzračnou vodou si připadáme jako v pohádce. Jsme ve výšce zhruba 1500 m a chladný vzduch je cítit čerstvým modřínovým dřevem, které místní řemeslníci právě použili na opravu jednoho z domů.
Sotva opustíme vesnici, prudce stoupáme a již v té správné provozní teplotě brzy dosahujeme výšky 1900 metrů, kde si na louce plné sarančat dopřáváme v již hřejícím sluníčku krátký odpočinek.
Krátké výrazné hvizdy obracejí naši pozornost k vypaseným svišťům, kteří se kousek od nás také nastavují slunečním paprskům.
Dále pokračujeme po měkounké stezičce pohádkovým modřínovým lesem, abychom nad hranicí lesa poprvé míjeli skupinku turistů s vypracovaným horským vůdcem. Mají stejný cíl jako my, jezero Le Grand Laus ve výšce 2.570 metrů.
Kromě italštiny slyšíme i němčinu a dva turisti podle vizáže určitě pocházejí z dalekého Japonska. Zvláštní ovšem je, že si místní horský vůdce vede do hor i koně.
Kolem jedenácté již sedíme u nádherně modrého jezera a doplňujeme kalorie i tekutiny. Chvíli po nás doráží i mezinárodní skupina se svým horským vůdcem. Ten přivazuje svého koně na dlouhé horolezecké lano k rozcestníku, převléká se do plavek, zahraje na bicepsy a už se noří do ledového jezera.
Zloděj svačin
Jeho značně zpocení a vyčerpaní klienti polehávají na břehu jezera a s obdivem sledují svého průvodce. Mezitím se z průvodcova hnědáka stává zloděj svačin. Využívá délky svého lana, prochází se beze strachu mezi námi a začíná drze prozkoumávat obsah našich odložených batohů.
Rychlým odkulením stranou zachraňuju svoji svačinu, kterou se mi přičinlivý koník snažil pohotově vytrhnout přímo z ruky. Ostatní urychleně odklízejí svoje batohy do bezpečné vzdálenosti.
Poté se nám odvíjí před očima scéna jako z nejlepší restaurace. Horský vůdce osvěžen ledovou koupelí sahá do batohu, vytahuje asi pětilitrový plastový kbelík a do plastových talířků servíruje s profesionálním úsměvem klientům pokrm podobný čočce. K tomu rozdá nakrájenou bagetu, vařená vejce a všem popřeje dobrou chuť.
Po prvním chodu znovu sahá do batohu, vytahuje pořádné kolo sýra, pečlivě ho krájí a rozděluje. To už se nám pořádně sbíhají sliny!
Když pak ještě jako dezert rozdává nádherné broskve, rezignujeme a pokračujeme ve výstupu k horním jezerům Lac Mézan a Petit Laus ve výšce 2700m. To tedy byl servis!!!
Nádherné rozhledy
Pohledy shora na horská plesa i okolní hory jsou úžasné. Před čtrnáctou hodinou dosahujeme vrcholu Pic.Malrif ve výšce 2.906 m. Poleháváme a vychutnáváme si nádhernou scenérii. Brzy se objevuje náš známý horský vůdce se svojí výpravou. Je to sympaťák, dává se s námi do řeči a pomáhá nám pojmenovat všechny okolní vrcholy.
Vrací se s klienty dolů, ale my pokračujeme dál směrem do sedla Col de Thures 2.797 m. Výhledy se mění a okolní krajina jakoby připomínala daleký Tibet, nikde ani živáčka, nekonečné bezlesé svahy, slunce mezi mraky vrhá zvláštní stíny, dokonalá pustina.
Jen veliký Orel královský kontroluje naše kroky z modré oblohy.
V sedle si dopřejeme müsli tyčinku, pár doušků vody a pohled na impozantní Monte Viso (3.841 m), nejvyšší horu přírodního parku Queyras, kterou ještě pokrývají zbytky sněhu. Máme za sebou již skoro sedm hodin cesty a čeká nás ještě přes tisíc metrů klesání do vesnice Le Roux. Skoro sbíháme a za dvě hodinky jsme v Le Roux u našeho busu a vychutnáváme si jak pivo v plechovce, tak i dnešní nádherné zážitky.
NEJVÝŠE POLOŽENÁ VESNICE V EVROPĚ
Do Saint Véran
Jednu z dalších túr jsme si naplánovali tak, abychom ji zakončili v údajně nejvýše položené vesnici Evropy v Saint Véran. Výchozím bodem bylo sedlo Col Agnel (2.744 m).
Využili jsme náš doprovodný devítimístný mikrobus a určitě tím tak vytvořili rekord v jeho obsazení, když se nás do něj nakonec nasoukalo dvacetšest. Tímto skoro cirkusovým výkonem se vyhýbáme sedmikilometrovému stoupání s převýšením 700 výškových metrů.
Krok od Itálie U chaty Ref Agnel, kde se postupně vysoukáme z našeho vozidla, to je do sedla už jen asi 100 výškových metrů, takže po slabé čtvrthodince stoupání už nahlížíme do Itálie, protože sedlo leží přímo na hranici a silnička odsud prudce klesá do italské nížiny a dál směrem k Ligurskému moři.
Dlouho se nezdržujeme, kousek se vracíme a stoupáme dál na třítisícovku Pic Caramantran. Výstup není nijak namáhavý a během hodinky a půl už se můžeme těšit výhledy z vrcholu ve výšce 3.033 m. Fouká sice silný a studený severní vítr, ale obloha je modrá a viditelnost neskutečná.
Na obzoru Mont Blanc i Matterhorn
V dálce na severu rozeznáváme bílou čepici Mont Blancu i známou siluetu Matterhornu. Blíže na západě se nám ukazují zasněžené čtyřtisícové vrcholky národního parku Des Ecrins. Na východě kousek od nás se jako na dlani vypíná impozantní masív Monte Viso (3841 m) připomínající rakouský Grossglockner. Vrchol tohoto nejvyššího vrcholu oblasti Queyras je už na italské straně.
Navlékáme na sebe bundy a čepice a celou hodinu se nemůžeme odtrhnout od tohoto představení. Někteří se pak už vydávají na sestup k jezeru Lac de La Blanche. My si ještě prodlužujeme túru lehkým lezeckým výstupem na další třítisícovku Rocca Bianca (3059 m), která nás za naši námahu opět odměňuje nádhernými panoramatickými výhledy.
Během sestupu k jezeru potkáváme ve výšce 2800 metrů kromě kamzíka také rozesmátého dlouhovlasého "týpka" v červených trenýrkách, košili a nízkých botách, který s napěchovanými igelitovými taškami v každé ruce míří někam dále nahoru. Marně si lámeme hlavu s tipováním toho, z jakého supermarketu a hlavně kam si tento "turista-otužilec" asi vyrazil.
V nejvýše položené vesničce Evropy
Po krátké zastávce u jezera, sestupu po vyhřátých loukách plných svišťů a měkoučkých stezkách v pásmu modřínů zakončujeme dnešní krásný den v nejvýše položené vesnici Evropy v Saint Véran ve výšce 2.040m.
Procházka vesnicí je opravdovým zážitkem. Obdivujeme unikátní původní kamenné domy s dřevěnými patry z velkých trámů a střechami z velkých kamenných desek. Příjemná zákoutí s typickými kašničkami, sluneční hodiny na zdech domů nabízí rozličné motivy i moralistické nápisy upozorňující na to, že život je krátký.
Voňavé krámky nabízí místní produkty od sýrů, přes místní uzeniny kořeněné horskými bylinami až po med a džemy z také místních horských zdrojů.
Malé restaurace zvou k ochutnání krajových specialit včetně oblíbeného jehněčího, či jen k posezení u kávy a voňavých "crepes" s borůvkami nebo jahodami.
V jednom z domů sloužícím jako muzeum se můžeme dozvědět více o životě místních obyvatel. Domy mají jakési balkony zvané "Lobbio", které jsou obráceny vždy k jihu a původně sloužily jejich obyvatelům k ukládání a následnému postupnému dozrávání úrody.
Vzhledem ke zdejšímu drsnému klimatu byla totiž sklizeň prováděna vždy s určitým předstihem. Obyvatelé domu se pohybovali na těchto poschodích po malých římsách spojených schody nebo žebříky. Ještě do poloviny minulého století lidé a dobytek společně sdíleli spodní kamenné části domů k udržení tepla v zimních měsících.
Aktivní dovolená
Během našeho intenzivního pobytu v Queyras jsme absolvovali šest krásných celodenních túr. Pravidelné posezení u výborného francouzského vína a místních lahodných sýrů bylo více než příjemným zakončením náročného dne.
Jediný deštivý den jsme využili k odpočinku, návštěvě pevnosti Fort Queyras a přelezení lehké feraty postavené ve skalnaté soutěsce přímo pod pevností. A to už nám nezbyl čas na rafting, pro který jsou zde velmi dobré podmínky a je možné jej absolvovat s místní raftařskou společností.
Závěrečná zastávka v nádherném sedle Col D´Izoard ve výšce 2361 metrů, kudy vede i slavná Tour De France, byla už jen poslední třešničkou našeho putování po Queyras. V přírodním parku, který sice není mimo Francii tak známý a populární, ale který rozhodně patří ke krásným koutům této země.
Milovníci hor, kamenných vesniček jako vystřižených z minulých století a aktivně prožité dovolené by si jeho návštěvu neměli rozhodně nechat ujít.
Do oblosti Queyras se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...