Za sedmero horami a devaterými lesy, za Uralem, Volhou a nekonečnou sibiřskou tajgou nachází se Altaj, pohádková ruská divočina. Zde se tyčí Bělucha (4.506 m), ikonický vrchol a nejvyšší hora Sibiře. Z jejích ledovců pramení Katuň, bohyně sibiřských řek. Obě obklopené hlubokými bujnými lesy a vyzývavými horskými štíty, krajinou jako stvořenou pro dobrodružství. Pomezí s Mongolskem, Kazachstánem a Čínou navíc přidává neotřelý etnografický glanc, jež kouzlí kulisy s takovým geniem loci, pro který stojí za to překonat i půlku Sibiře.
Vyrazili jsme jako 4 kamarádi, lační nasát všechny živly Altaje co nejintenzivněji - divokou vodu, odlehlé hory, vítr v koňské hřívě, a i ten živel lidský, lecjakým předsudkem opředený. Krajina, kde zimní teploty padají k -62°C, umí i uprostřed léta laškovně smíchat třeba i všechny rozmary počasí naráz. Nám přišla Sibiř v ústrety v překvapivě krotké náladě a 20 dní nás laskala nevídanou žárkou (teploty i přes 30°C). To byla velkorysá konstelace pro všechny naše tužby, včetně výstřelku na altajský Mars k mongolským hranicím jako bonus.
Letenky jsme koupili do sibiřského velkoměsta Barnaul, a do ideálního výchozího místa a střediska horského regionu Gorno-Altajsk jsme dojeli místním bla bla carem (sdílenou dopravou). Gorno-Altajsk je pro nás městem s příchutí. Stojí se na ní dlouhá fronta k okýnku na autobusáku a je to rozhodně zážitek, který stojí i za slepenou tlamu - legendární zmrzlina s příchutí “zguščonka” (kondenzované mléko). Neméně velkolepým zážitkem je i návštěva nejctihodnější občanky regionu - princezny Ukok. Její zmrzlá mumie byla v roce 1993 na Altaji objevena a od té doby je největší atrakcí tamního muzea. Celkem hodně času se však dá zabít taky napínavou šifrovačkou se zdánlivě jednoduchou zápletkou - nákup mapy a plynové kartuše. Vodku, zmrzlinu i kaviár ale seženete i za hranicí civilizace, žádný strach!
Expediční rafting na Katuni
Divoká voda burácí v žilách Altaje a páteřní řeka Katuň je její jednoznačnou bohyní. Horní tok Katuně i přítoky Čuja, Argut platí za skutečné výzvy expedičního i sportovního raftingu, zatímco ve středním toku pak Katuň naštěstí trochu zkrotne a to je ideální úsek pro nás - vodácké požitkáře.
Smaragdová stuha se kroutí mezi horami, místy burácí v peřejích, které vystřelují vlny jak na moři a tepovku na hodnotu životního zážitku (náročnost WWIII - WWIV). Řeka ale plyne i v tempu ideálním pro kochání se krajinou a salta do proudu. Adekvátní průprava a vybavení je samozřejmě holá nutnost. My jeli s místními ostřílenými vodáky, takže krom zážitkového kurzu vodácké ruštiny jsme měli i super exkurz do ruské expediční kuchyně. Upřímně, od agentury sibiřského střihu jsme čekali ledasco. Špičkové guidy odchované ruskou reprezentací, co nám budou k snídani péct palačinky a sbírat luční bylinky do čaje ale spíše ne.. K tomu se servíroval kaviár, vodka (striktně jenom na souši) a hlavně boží bánja (obdoba finské sauny), která je pro Rusy natolik nepostradatelný prvek, že si její montovanou variantu někdy plaví dokonce s sebou na doprovodných lodích. To je luxus, který i ledovou koupelnu na březích Katuně promění v zážitek pro buržousty.
Na řece znali borci každou peřej, přesto s námi před těžkými místy vždy zastavili, ukázali kudy “paprobujem projiti” a pak adrenalin udržovali v příjemných mezích až do úlevného pokynu “sušiť vesla”. Takto jsme nádhernou divočinou (potkali jsme sotva 2 jiné posádky) sjeli až před městečko Čemal, kde se soutokem se stejnojmennou řekou z Katuně stává skutečný veletok a zároveň instantní adrenalinový lunapark jednodenního raftingu. Pokud hledáte skutečný sibiřský zážitek, doporučujeme tomuto nepodlehnout.
Trek k Akkemskému jezeru
Vyslunění z Katuně jsme vyměnili neopren za pohorky a zamířili linkovým busem do hor. V polovině cesty se ztratil signál i asfaltová cesta a dřív než slunko dokončilo svou celodenní pouť, vítal nás osvícen zlatými reflektory podvečerního světla ruský zapadákov. Chleba jsme tu sice nesehnali, ale kdybyste chtěli do hor letět vrtulníkem, vyzvedne vás klidně hnedka vedle táboráku. K jezeru Akkem je to pěšky 2 dny (40 km). My jsme si cestu zkrátili jedním z ruských motorových terminátorů značky GAZ, které s přehledem zvládnou i terén, kde my bychom po dešti zahučeli do pasu v blátě. Naši odvahu v krkolomných náklonech mocně podpořila družná ruská expedice a jakýsi sladký zelený likér. Zbývajících 23 km je sice bez jediné turistické značky, ale cesta naprosto spolehlivě vede podél dunící řeky Akkem až ke stejnojmennému jezeru, v jehož hladině se zrcadlí spanilá Bělucha. Kýč jak bič, ale neokouká se.
Na břehu jezera leží skvělé tábořiště. Je to ideální místo, kde zatlouct stanové kolíky a ve stavu beztíže poletovat krajinou posetou koberci květin, zurčícími pramínky a jezery, obklopeni nadpozemsky krásnými horami. A když píšu nadpozemsky, myslím to doslova.
Ti, kteří vnímají i vnitřním okem, zde možná pocítí i mimořádně silné energie a ruský badatel Nikolaj Rerich zde prý dokonce našel tajný vstup do mystického světa Šambala.
Věřte nevěřte, ale třeba dolina Yarlu nás uhranula takovým čarokrásnem, které by strhlo k meditaci i lecjakého ezovzdorného poutníka.
Nezapomenutelnou atmosféru šlo vnímat i v brzkých ránech na tábořišti, když horolezci opouštěli poslední travnatý basecamp s pohledem upřeným k impozantnímu štítu Běluchy. Očekávání jakoby se tetelila v mrazivém rozbřesku a modlitební praporky zhmotňovaly jejich myšlenky.
I na nás čekal nejdramatičtější zážitek zde, přímo u jezera. A nebyl to brod ústí ledovcového jezera, když nám ujel poslední přívoz, ani plavba dřevěnou kocábkou zmítanou proudem, když jsme ho další den stihli. Největší drama se vyklubalo z plížení se podél plůtku, intenzivní snaha stát se alespoň na pár vteřin neviditelnými, a byrokratická rákoska přes prsty, když se to nepovedlo. Akkemské jezero se totiž nachází těsně za hranicí 5 km ochranného pohraničního pásma, kam se v Rusku vyžaduje zvláštní povolení vstupu a pro cizince je bohužel toto hraniční pásmo někde široké i desítky kilometrů. Pro povolení stačí vyplnit speciální formulář, ale 60 denní lhůta na vyřízení byla pro nás příliš šibeniční. Z rozporuplných informací jsme si ani nebyli jisti, jak rozsáhlé vůbec pásmo u Běluchy pro cizince je a jestli povolení k Akkemu vůbec potřebujeme. A tak jsme to riskli. Jak byly naše maskovací manévry naivní se ukázalo hned záhy. Vytáhli nás jak králíky z klobouku, jen co jsme se objevili u jezera. Postupovat v našich šlépějích by se proto dalo doporučit jen masochistickým sběratelům úřednické šikany. Naštěstí jsme na přestupkovou komisi museli až po návratu z hor, přesto bychom si ten flastr, byrokratickou masáž a slunečný den strávený na celnici příště raději odpustili.
Ale zpátky k jezeru. Nepotkali jsme zde jediného cizince, o to příjemnější ale byla družba s Rusy. Rozdělili by se o Kaťušu, vlastní porci pohanky, ba i poslední stakan vodky, kdyby na to došlo. Ruské nadité 90 litrové batohy plné jídla a různého vybavení pro strýčka příhodu se se s našimi pečlivě zabalenými batohy s instantní jídlem a ani tričkem navíc nedaly srovnat. Znalost azbuky a několika základních slov bych považovala za základní výbavu na cestu. Hanka uměla skvěle, my se učili za pochodu a nestačili se divit, jak snadno to šlo. S každým dalším rozhovorem otevírá matička Rus svou širokánskou náruč a k dotazu na cestu dává i dva pirožky do ruky. Angličtinu jsme použili naposledy na letišti.
Putování na koních
Místo abychom se vraceli zpět stejnou cestou, nechali jsme se zlákat přes vrchol Karaťurek (3.085 m), kudy jezdí místní na koních. Jízda na koni je vlastně skoro nutností, pokud nechcete jít po kolena v blátě v jejich rozšlapaných stopách. Cesta vede přímo přes třítisícové sedlo, za ním pokračuje nádhernou otevřenou krajinou s pohledem zasekávajícím se o horskou hradbu Kazachstánu, jež dráždí fantazii. My spěchali do údolí pro pokutu a proto jsme běžně dvoudenní cestu ujeli za den. Odměnou nám byly totálně rozmydlené zadky, takže určitě stojí za to si cestu rozdělit na 2 dny. Koně jdou krokem a v brašnách svezou i váš batoh. Nám se poštěstilo putování s předákem, který je zároveň meteorologem a každých 14 dní slouží na odlehlé meteorologické stanici na hřebeni, kam nás cestou vzal na návštěvu. Stanice připomíná orlí hnízdo ve výšce 2.600 m, vzdálené 19 km a 1.500 m výškových metrů od civilizace, kam meteorologové odcházejí sloužit 2týdenní šichty a v zimě do ní šlapou hodiny hlubokými závějemi po horské stezce.
Na skok do Mongolska i na Mars
Zbylo ještě pár dní a jsme tak blízko Mongolska, že nás to táhne alespoň nakouknout. Veřejnou dopravou je to neřešitelné, což přijímáme jako výzvu a za chvíli už vdechujeme asfaltový odér s palcem nahoře. Cesta je dlouhá 555 km, což určitě nebude na jeden zátah. O to víc si ale užijeme Čujský trakt, jednu z nejkrásnějších dálkových tras světa, i zastávky na něm. Malované ruské dřevěné chaloupky za okny pomalu střídají jurty, hluboké lesy ustupují rozlehlým planinám a místo vodky se popíjí kyslé kobylí mléko kumys. Mongolsko voní ve vzduchu. Skupinka 4 lidí s batohem nebyla věru ideální stopařská konstelace. O to víc nás překvapilo, že i když jsme se rozdělili do dvojic, nakonec jsme vždy jeli společným autem, byť to byl občas hodně zábavný tetris. K tomu se nám poštěstilo vidět klenoty, co by busem klaply jen ztěží. Zlákalo nás například smaragdové gejzírové oko, sibiřská instagramová pecka, nebo tisíce let staré nástěnné rytiny Kalbak-Taš. Hlavní cíl naší stopařské odysey ale bylo místo nazývané Altajský Mars. Je to úchvatná krajina, která hraje všemi odstíny červené a stala se spolehlivě zlatou tečkou našeho putování.
To už se v nejvzdálenějším místě otáčíme zpět. Jeden z mála předsudků, který neoprýskal, je ruský nevkus. Místo kýčovitých suvenýrů odvážíme akorát pytlík šišek se skutečnými poklady Sibiře - piniovými oříšky. V notýsku je naškrábaných spousta kontaktů, pozvánek na příště a před nám už jen jeden velký úkol - přetavit zažité v nový kudrnovský zájezd. Pojedete příště s námi?
