Přírodní krásy a autenticita Balkánu učaruje kdekomu. To oč tu běží, je Severní Makedonie, opomíjená balkánská kráska, kde rozhodně nikdo nespěchá. Na druhou stranu, nic není problém, všechno je možné, víno je dobré a lidé jsou milí. Cílem naší mtb výpravy je poznání nejzajímavějších přírodních památek (i historických, které máme na trase) a hor ze sedla kola. Kudrnovských jazykem: bajkování po oslích stezkách liduprázdnými balkánskými horami.
Cesta autobusem je sice dlouhá, avšak už na palubě je jasné, že skladba klientů odpovídá výběrů z vysokojakostních hroznů. Prolíná velký rozptyl věkových kategorií i povolání, co je ovšem hlavní, rezonuje zde všudypřítomný smysl pro humor. Skupina se díku tomu dokáže přenést i přes fakt, že řidič naskladnil pouze Starobrno a Krušovice. Jakožto kuchařka a zároveň druhá průvodkyně se nemůžu dočkat, co tenhle zájezd přinese. A že toho přinese hodně…
Den 1. balkánská aklimatizace
Odpoledne dojíždíme do naší cílové destinace pro následující 3 noci-vesničky Mavrovo, přímo u Mavrovského jezera (pod horami NP Mavrovo). Postavíme stany v areálu sportovního komplexu a většina vyráží vstříc rozehřívací etapě kolem jezera. Já se pouštím do vaření, při kterém mi zpovzdálí pomáhá smečka 5 psů. Na tenhle balkánský psí standard si budu hold muset zvyknout. Jednoho z trhačů si bohužel hned zamiluju a začínám přemýšlet, jak ho propašuju domů…
Den 2. v zajetí medu
Podhůří NP Šar planina se stane cílem dalšího výletu směrem k nejvyšší hoře Makedonie i Albánie Velký Korab (2.763 m) a ke kosovským hranicím. Utvářím skupinku čítající 2 lidi „do rychla“ abych stihla s klidem uvařit večeři. Po cestě nepotkáváme téměř nikoho, jen 2 borce kácející stromy, 3 psy a starousedlíky, bydlící upřed ničeho obklopeni množstvím včelích úlů. My kolem nich profrčeli bez významného povšimnutí, avšak hlavní skupinku zde čeká medové dobrodružství. Zdá se, že devadesátiletý včelař čekal 5 let, co se zájezd nejel, na svou byznysovou příležitost. Jako správný obchodník dává všem ochutnat své medové pokrmy zcela zdarma. Poté je většině klientů blbé odjet s prázdnou, a tak si kupují pár sklenic medu. Přepočty z místní měny jim nedělají starosti a až záhy zjistí, že jedna sklenice byla za 450 Kč. Pan včelař si mne ruce a dalších pár let bude dozajista slavit. Každopádně medový příběh s námi pojede až domů (↔ 62 km, ↕ 1.050 m).
Den 3. královská etapa „do stáda se nemotej“
Vyjedeme na náhorní planiny tvořící centrum NP MAVROVO a krajinou podobnou mongolským stepím dojedeme skrze dvoutisícové hory až do osady Lazarpole. Krajina je zde vskutku dech beroucí. Nikde ani noha, pouze ty naše. No a taky ty psí…Toho jsem se trochu obávala. Příručky radí: zachovat klidnou hlavu, jet pomalu, případně slézt z kola a vyhnout se stádu. Na to už je pozdě a jsme v něm uvězněni. Pastevec zde chybí, pes hlídá sám. Nejdříve vypadá téměř přátelsky. Záhy už o něco méně. Stádem jsme sice projeli bez úhony, ale i tak se rozhodl prověřit naše sprinterské schopnosti. Po několika set metrech nás nakonec nechává žít. Uff. V další části hor potkáváme další 2 psy velikosti i tvaru menšího medvěda. Naštěstí mají svého pastevce, jsou to hotoví míliové a nevidí v nás nepřítele. Po krásném sjezdu do osady potkáváme vyprahlí fata morganu v podobě luxusní restaurace. V bříšku jako v pokojíčku, odtud se parádním sjezdíkem a náročným stoupáním přehoupneme přes hřeben a údolí do vesničky Janče, kde nám místňáci málem pokácí strom na hlavu (↔ 78 km, ↕ 1.890 m).
Den 4. kozí sjezd pro odvážné
Skrz nekonečnou náhorní planinu NP MAVROVO, kde spatříme maximálně osamělého pasáka ovcí, se přes dvoutisícové horské hřebeny přehoupneme do údolí říčky Radika. Sjezd, který začíná zarostlou skládkou, kde mimo jiné píchnu střep do zadního kola, vypadá jako slušná enduro výzva. Už chápu, proč jsme jediní dva odvážlivci, kteří se touto kaskadérskou cestičkou pustili… Naštěstí milujeme výzvy a jít kousek pěšky není žádná potupa (↔ 40 km, ↕ 550 m). Následně se busem přesouváme k Ohridskému jezeru, do příjemného kempu přímo u vody.
Den 5. průzkum Albánie, dálnice uprostřed ničeho
Tahle královská etapa č.2 má hned několik variant. Každý si volí dle sebe, nicméně většina preferuje větší jistotu po kvalitnějším povrchu. Nám to samozřejmě nedá a pustíme se do průzkumu a průrazu hor. Nejdříve se svezeme několik kilometrů po nové silnici, začínající uprostřed ničeho, s šířkou D1 a kvalitou rakouského povrchu dálnic. Tento nepochopitelný počin, jak rychle začne, tak rychle končí. Nevím, jaké dotační programy tohle financují, ale smysl raději nehledat. Průzkumnická část etapy již klepe na dveře. Dle map.cz jedeme po okresní silnici, v reálu po něčem, co jen z daleka připomíná šotolinu. Míjíme budovu, jež vypadá jako vězení. Zvědavost nám nedá a nakoukneme dovnitř. Je to obchod/hospoda, wow. Místní z nás mají Vánoce, my z nich taky. Šotolina nakonec zmizí a prodíráme se křáky, balvany a roštím. Dost pochybuju, že tudy jel někdy někdo na kole. O to větší radost máme, než obřího psa potkáváme. Dáváme couvačku, tohle nevypadá vůbec dobře. Vracet se nám nechce, tak se brodíme roštím do kopce, velkou oklikou od stáda. Nakonec vyhráváme sami nad sebou i psem a stoupáme po další „okrskové“ cestě necestě až do horského sedla. Odtud sjíždíme několik kilometrů až do městečka Pogradec. Žízeň vyhrává, stavíme v baru u vody. Místní pánové ze mě mají svátek a platí nám piva :D. MTB ženy v cyklo-oblečku tudy zřejmě nejezdí každý den. Město Pogradec je jinak moc hezké, na albánské poměry upravené a relativně čisté. Samozřejmá je přítomnost nějakého toho kýče. Na hranicích na nás znovu koukají jako na blázny. Zbytek výpravy sotva stíhá večeři, avšak se spokojenými unavenými výrazy (↔ 80 km, ↕ 1550 m).
Den 6. dělej si, co chceš
Den volna byl již třeba. Všudypřítomná únava je znát. Program je libovolný, někdo jede do Ohridu, někdo leží u jezera. Já a pár dobrovolníků jdeme běhat, poté ještě pobřežní turistiku do 5 km vzdálené rybářské vesničky. Líná huba, holé neštěstí, za zeptání se nic nedáš, cestu zpět jsme vyřešili lodičkou. Supr zážitek za pár korun. Já si program na večer vyřešila bramborákovou výzvou, tzn.: usmažit 6 kg bramboráků při bouřce. Miluju výzvy, tahle se povedla. Plyn sice v dešti moc nespolupracuje, ale člověk si musí umět poradit. Výsledkem je asi tak 200 ks bramboráků, ze kterých nezbyde ani jeden. Předávkování je však patrné, všichni jen funí a oddechují. Dokonce i pár Starobrn na trávení padne.
Den 7. přes hory do Ohridu
Po úspěšném bramborákovém večeru (150 bramboráků na 20 lidí) se nikomu balit nechce. Tuk je sice nositelem chuti, ale taky trochu zpomaluje morálku. Čas je neúprosný, nic jiného nám nezbývá. Po zapakování kuchyně vyrážíme vstříc NP Galičica. Cestou do kopce předjíždíme bikepackera s plnou polní. Začneme se bavit v angličtině, následně si všímám značky jeho kola (Superior) a automaticky přepínám do češtiny. Postupem hovoru zjišťujeme, že máme vystudovaný stejný obor a známe mnoho společných lidí (svět je vážně malej). Borec na mtb objíždí skoro celý Balkán, klobouk dolu. Naše cesty se různí, my zajíždíme do útrob NP. Klasicky nikde nikdo, jen krásné hory se zajímavým červeným podložím. Sjezd do Ohridu si vybíráme těžký, pěkně po turistické. Na noc přejíždíme k Prespanskému jezeru, odkud, brzy ráno přejíždíme na start poslední etapy (↔ 40 km, ↕ 900 m).
Den 8. monastýr a makedonský aquapark
Po snídani tak trochu na punk na silnici u autobusu (takto jsem si představovala balkánský styl) vyrážíme vstříc poslední etapě. Putování završí výjezd k monastýru Treskavec na opuštěném skalnatém hřebeni. Výhledy jsou parádní (↔ 35 km, ↕ 600 m). Po vydatném obědu ve městě se přesouváme na místí plovárnu. Koupačka před cestou přichází vhod. Nikde není ani noha, dokonce nás obsluha tobogánu nechává jezdit zdarma. Jsme pro ně asi vzácná návštěva. Předvádíme výkony hodné reprezentaci aquabel a se smutkem (i chlorem) v očích se psychicky připravujeme na konec makedonského dobrodružství.
Cestu domů a přejezdy hranic zvládneme s noblesou, téměř bez zdržení. Díky za tenhle zájezd, bavila jsem se kuchařsky, tréninkově i lidsky, jak dlouho ne 😊. Severní Makedonii doporučuju všema deseti. Pro tento zájezd se mění na další roky ubytování pod střechu, což velice zvyšuje všeobecný komfort.