Makedonské Skopje, toť Balkán v nejryzejší podobě. Uplynulá staletí i mentalita hrdého národa otištěná do kamene dlážděných ulic vybělených jižním sluncem. Doby vzmachu a prosperity, ale i úpadku a katastrof, po kterých město znovu vždy vstalo jako fénix z popela. A když ne jako fénix, tak třeba jako šedá vrána anebo papoušek v havajské košili. Že tomu nerozumíte? Nevadí, zkusím vám to osvětlit. Zvu vás na procházku historií i současností hlavního města Makedonie.
Nejprve ta historie. Dějiny, jak už mají v tomhle koutě Evropy ve zvyku, se se Skopjí nikdy nemazlily. Antické Scupi zlikvidovalo zemětřesení v šestém století, středověkou Skopji vyplundrovali Normané, osmanské Üskup zas vypálil rakouský generál Piccolomini jako pomstu za obléhání Vídně. Roku 1910 se Skopje vypálilo tak nějak samo i bez přičinění cizích generálů a jejich vojsk. A v mezičase tu vládli Byzantinci, Turci, Bulhaři, Srbové, Němci, Italové, Albánci jakož i místní či přespolní hajduci bez většího národnostního uvědomění. K tomu povodně, epidemie cholery, padesát let komunismu... Snad až na vlnu tsunami a invazi mimozemšťanů nebylo neštěstí, které by se Skopji vyhnulo.
Za dob maršála Tita pak přišla rána největší. Nad ránem 26. července 1963 se země zachvěla a většina budov ve městě během dvaceti vteřin rezignovala na svou funkci a změnila se v hromady sutin. Zemětřesení si vyžádalo přes 1000 lidských životů a jen mezinárodní pomoc, která začala proudit do Jugoslávie z desítek států, zabránila tomu, aby bylo rodné město císaře Justiniána I. a brankáře Blagoje Vinidiće odepsáno a vystavěno někde stranou na zelené louce.
O dva roky později však přišla ještě větší rána než rána největší. Soutěž na přestavbu a revitalizaci centra vyhrál Kenzo Tenge. Tento japonský architekt zřejmě už v raném dětství baštil místo sunaru cement a kolébku mu nahrazovala míchačka na beton. I Olomoucký Prior by vypadal vedle jeho návrhu jako malovaná roubenka. Omluvou Tengeho snad může být jeho práce v poválečné Hirošimě, kde se nemusel nikterak omezovat stávající zástavbou, a v tomto duchu pokračoval i v Jugoslávii. Přesto tento rodák z Ósaky až do své smrti v roce 2005 neprozradil, co mu Makedonci provedli. Šedé betonové brutalistické stavby se vyšplhaly do oblak a zcela zastínily osmanskou čaršiji. Tato chaotická změť uliček, domků, obchůdků a mešit, která živelně vznikala od 14. století, měla ustoupit záplavě šedých staveb. Snad přišla nouze a nastal nedostatek peněz a cementu, snad se v někom probral zdravý rozum a středověké centrum zůstalo alespoň z části ušetřeno.
Ale čas plynul jako voda, zemřel soudruh Tito, rozpadla se Jugoslávie, tisíciletí se přehouplo a vtom z čistého nebe udeřil projekt Skopje 2014 – knokaut, který deklasoval ničivé zemětřesení i šíleného japonského architekta do kategorie drobných nepříjemností, či maximálně tak středně velkých lapálií. Makedonská vláda v roce 2010 přišla s myšlenkou metropoli na Vardaru zviditelnit ve světovém měřítku. Nutno říci, že se jí to podařilo. A jako bonus k tomu podpořil projekt národní uvědomění Makedonců. A věřte, že pozdvihnout uvědomění národa, který nemá příliš na co vzpomínat, není úkol zrovna jednoduchý.
Projděme tedy do centra, nejlépe vejít vítězným obloukem Porta Makedonija. Mramorem obložená stavba bělostně svítí novotou mezi sedmdesátkovými paneláky, které lemují cestu až do středobodu skopského panoptika, na náměstí Makedonie. Tomu vévodí „Voják na koni“, patnáct metrů vysoká socha na desetimetrovém soklu, kolem fontána se skupinkou kopiníků a čtyři lvi. Aby toho nebylo málo, po večerech to ještě svítí a hraje tklivé melodie. Zmíněný voják máchající mečem je Alexandr Veliký (Makedonský). Ví to všichni, ale oficiálně se to přiznat nesmí. Nenechaví Řekové ho místním upírají. A kromě něho také jeho historickou vlajku, název Makedonie a vůbec cokoliv, co exjugoslávský stát spojuje s antikou. Že se vládce největší říše tehdejšího světa narodil nedaleko řecké Soluně asi tisíciletí před příchodem slovanských Makedonců a na území dnešní Makedonie nikdy nejspíš nebyl, tady nikomu příliš nevadí. Jakožto národní maskot si zasluhuje čestné místo. Jeho otec Filip II. stojí na piedestalu o sto metrů dál. Taktéž inkognito jen jako „Voják“ (bez koně).
Pod Alexandrem sedí na trůnech císař Justinián I. a car Samuel. Jeden Říman, druhý Bulhar. Na druhém břehu pak postávají Cyril s Metodějem a jejich žáci Kliment a Naum i tuto čtveřici světců si nárokují Bulhaři. Ale co jiného byste čekali od národa, kteří tvrdí, že všichni Makedonci jsou Bulhaři?! Revolucionáři Dame Gruev a Goce Delčev (taktéž Bulhaři) sedí na koních lehce nejistě. Zato protiosmanský povstalec Karpoš (taky Bulhar) svého koně žene jak na dostizích a Vasil Čekalarov (schválně jestli uhádnete jeho národnost) dokonce tasil pistoli a míří z hřbetu pádícího oře na auta, kroužící kolem jeho kruháče. Jen před Muzeem makedonského boje postává důstojně Gjorgi Pulevski. Jistě přemýšlí a brumlá si pod mohutné kníry něco o tom, jak že se ta jeho teze „Makedonci nejsou Bulhaři“ během století a půl hezky rozvinula.
V nedalekém parku pak zasedají za stolem soudruzi partyzáni, jeden řeční a ostatní naslouchají, svalovci podpírají zeměkouli, anděl zvedá věnec vavřínů nad vzpínajícími se koni, další čtveřice koní se topí ve fontáně, kam je asi naházeli Albánci. Z mostu do vody Vardaru skáče plavkyně v rudých plavkách, další už skočila – z vody jí koukají jenom nohy. Na Mostu umění postávají umělci. Umně vysochaných je jich tu hned 29. Těhotné a kojící ženy posedávají na rantlu další fontány, leštič bot čeká na zákazníka, statný černý býk se ohání rohy. Místní děvčata vypínají vnady na promenádě ignorujíc bronzového žebráka, antický atlet nese pochodeň. Jedna dvojice se líbá v altánu, zatímco druhá sedí u stolu na neviditelných židlích. Skupina soluňských anarchistů plánuje další atentát, kříženec člověka a habru kýve pahýly a matka Tereza spíná ruce v tiché modlitbě za její rodný dům, který se po útoku architektů podobá ponejvíc muzeu Salvátora Dalího.
Ano, bylo by naivní si myslet, že Skopje 2014 je jen o přehršli kýčovitých a nevkusných soch, které hrají na strunu národní hrdosti. Sochařský nevkus a kýč je třeba doplnit o něco málo staveb. Archeologické muzeum? Ano! Pořádný tympanon, sochy, jónské sloupy a špetka monumentalismu. Národní divadlo? Není problém? Ano, pseudoantika je v kurzu. Ministerstvo vnitra? Toť Pantheon, na kterém přistálo UFO. Docházejí volné plochy a není kde stavět? Tak oblepíme klasicistními pilastry i brutalistické betonové budovy! Že si nedovedete představit, jak dát masivní a tvarově divoké corbusierovské architektuře šmrnc antiky? Z toho si nic nedělejte, já to také nedokázal, dokud jsem to na vlastní oči neviděl.
A řeka? Líně tekoucí Vardar je třeba oživit! Zabudujeme do dna vodotrysky a na novém mostě postavíme obří ruské kolo. Do koryta řeky vsadíme třípatrové restaurace ve tvaru bachratých barokních plachetnic. Nábřežní promenáda? Zasázíme zde čínské palmy. Škoda jen, že ze 128 jich 115 zmrzlo hned první zimu.
Cena tohoto Disneylandu se z původních 80 miliónů eur vyšplhala na 560. Pro srovnání je to jako chtít po každém pracujícím v ČR, ať přispěje na zvelebení Bruntálu částkou 22.000 Kč. Nereálné? U nás nemožné, v Makedonii, kde je čtvrtina lidí bez práce a třetina žije pod hranicí chudoby, se to stalo realitou.
Skopje zkrátka nezklame, ale musíte ji přijmout takovou, jaká je: se vší tou špínou, randálem, leskem, pozlátkem, živelností i apatií, dravostí i rezignací. A ona se vám odmění. Najdete tu antické vykopávky, akvadukt, středověkou čtvrť s tureckými lázněmi, zájezdními hostinci pro karavany, bazarem a lesem minaretů, pravoslavné kostely, jugoslávskou zástavbu, Šutku – největší cikánskou osadu na světě a přidejte již zmiňovanou sbírku soch a příjemné lidi, s kterými si po dvou pivech porozumíte. Aby ne, když místní pivovar založili před sto lety Češi.
Potvrzuje se zde to, co říkám, když se mne lidé ptají, kam bych jim doporučil se vydat: Chceš-li vidět něco hezkého, jeď na západ. Chceš-li prožít něco zajímavého (a nemusí to vždy být nutně hezké a příjemné), jeď na východ. Fotku Eiffelovky či Dómu ve Florencii si můžeš stáhnout z internetu, ale Balkán si musíš zažít na vlastní kůži.
Skopje navštívíme na turistice Makedonie a Kosovo, na přechodu Štíty hor Makedonie a Kosova a na Expedici na Šár PLaninu a Koráb
Všechny zájezdy do Makedonie
Podobné články: 7 důvodů proč mám rád Makedonii, Na skleničku u historie Sarajeva