Řekněte někomu, že míříte na nejvyšší alpskou horu Mont Blanc, a nemine vás námitka, že výstup po pošlapané magistrále na přelidněný vrchol nemá s alpinismem nic společného. Pravda. Vyrazit tam ale přes půl Evropy a spoléhat se při tom jen na dobrou vůli řidičů, vystoupit bez pomoci lanovky a azylu chat, to už je přece důstojný záměr.
Poslední srpnový den stojím na osvědčeném místě s cedulí Linz, obřím batohem a pocitem velké nejistoty. Tisíc kilometrů je poměrně dost, a tak mě ani netrápí, zda bude samotný výstup v mých silách, protože zdaleka není jisté, že se pod kopec vůbec dostanu. Než ukrojím prvních 40 kilometrů, uplynou 2 hodiny, což jen podpoří mé pochyby, zda jsem si nevzal příliš velkou porci. Pak se na mě ale štěstí usměje a cesta začne ubíhat.
Od jihočeských kopečků k alpské hoře
Linec, Salzburk, Mnichov, Bodamské jezero. Po dlouhé době opět lámané věty neoblíbenou němčinou, měnící se časem a opakovanými tématy ve smysluplnou konverzaci. Přes švýcarské hranice přecházím pěšky podél řady luxusních aut, čekajících na odbavení. Jedním z nich pak pozdě navečer přijíždím do Churu, nejstaršího švýcarského města. Po dvouhodinovém pochodu skrz město mi ale už moc sil na obdivování historické architektury nezbývá, a tak rád ulehám na louce pod širým nebem plným hvězd.Druhé ráno jdu stopovat s podstatně optimističtější náladou. Zatím vše vychází nad očekávání dobře, k tomu mě doprovází ukázkové počasí. Zaklepu na to dřevo a zvedám ruku se vztyčeným palcem. Sérií krátkých stopů se postupně probíjím skrze serpentiny vysokých sedel Furka a Oberalp. Kolem se odkrývá krásná přírodní podívaná. S kulisou horských velikánů je čekání o poznání veselejší než v sousedství šestiproudé dálnice.
Člověk i oželí, že kilometry neutíkají tak rychle. Pošťáci, manažeři, stěhováci, důchodci i paraglidisté – ti všichni mají odvahu zastavit neznámému zbloudilci a popovézt ho o kousek blíže jeho cíli. Z vysokých průsmyků klesám do údolí Rhôny a špatnou náladu z nevýhodného místa ke stopování zlepšuji výborným hroznovým vínem, rostoucím na dosah ruky. Poslední slunce se předvádí v plné síle, když projíždím městy Sion a Martigny. Vytoužené místo už není za devatero horami, stačí jen přejet hraniční hřeben do Francie. Vítá mě město Chamonix. Kolik vyprávění už člověk slyšel o této Mekce alpinismu. To je také nejspíš příčinou, proč je pak mírně zklamán realitou. Místo očekávané mystické atmosféry potkávám jen zástupy rádobyhorolezců, kteří se neváhali vyzbrojit outdoorovým vybavením renomovaných značek, aby přežili jízdu lanovkou na Midi a zpět. Zkrátka klasická past na turisty, ale tak to už na výjimečných místech chodí. Město proto záhy opouštím a přesouvám se do blízkého Les Houches (1000 m), odkud začíná cesta na Mt. Blanc. Jeden cíl tedy splněn, jsem na místě. Odtud už jen po svých.
Než ukrojím prvních 40 kilometrů, uplynou 2 hodiny, což jen podpoří mé pochyby, zda jsem si nevzal příliš velkou porci
Vzhůru k ledovcům
Nadhazuji na záda nepříjemně těžký batoh a rozpačitě udělám prvních několik kroků do kopce. Zdá se mi nemožné, že bych s těmi 27 kily došel dál než na louku za kostelem. Do tmy je však ještě daleko, takže pomalu pokračuji pod linií lanovky. Nohy časem zjistí, že jim nic jiného nezbývá, a vcelku poslušně mě vynesou 700 výškových metrů k horní stanici Bellevue. Tam se soumrakem ulehám pod širák. V údolí pode mnou se už rozzářily tisíce malých světel.
Koleje zubačky se klikatí vzhůru jako pravěký ještěr, je však příliš brzo, aby po nich jezdila mašinka.
U stanice se dozvídám nepříjemnou novinu, že chata Vallot je v rekonstrukci, a tudíž mimo provoz, což je zásadní čára přes rozpočet. Právě tam jsem totiž plánoval poslední noc před útokem na vrchol. Na rozlehlé louce vařím snídani a promýšlím náhradní taktiku výstupu, vše pod dozorem statných a hlavně zvědavých býků, kteří se postupně přibližují. Chvatně balím akorát včas, jsou jen několik kroků ode mě.
Příjemnou stezkou se za dvě hodiny dostávám ke konečné stanici zubačky Nid d'Aigle (2372 m). Odtud musí po svých opravdu každý, ačkoliv původní smělé plány inženýrů počítaly s terminálem až na samém vrcholu Mont Blancu. Ještěže se tak nestalo, i přesto jsou tu k vidění pěkné zástupy. Terén se výrazně mění, vegetace už zde nemá své místo. Jde výhradně o kamenitou stezku a suť, na dohled jsou i první ledovce. Přísným pohledem mě poměřuje vypasený kozorožec, který natolik přivykl lidem, že v poklidu postává jen několik metrů od cesty. Počasí se začíná nepříjemně kabonit, schyluje se k dešti. Velmi mě proto překvapuje, když v 2775 metrech narazím na zrekonstruovaný kamenný dům Baraque forestiere des Rognes. Při pohledu vzhůru na neproniknutelnou hradbu mraků a první padající kapky je o útočišti rozhodnuto. Dnes už nemá cenu chodit výš.
Pošťáci, manažeři, stěhováci, důchodci i paraglidisté – ti všichni mají odvahu zastavit neznámému zbloudilci a popovézt ho o kousek blíže jeho cíli
K čemu to kolo?
Na druhý den není kam chvátat, tábor u chaty Goûter je vzdálený už jen 1000 výškových metrů. Zbývá překonat už jen místy namrzlou stezku klikatící se v kamenovém poli a po překročení kóty 3100 metrů nastoupit na ledovec. Po pravé straně v mlze je tušit silueta chaty Tete Rousse. Je čas připnout k botám železa a s jejich pomocí vystoupat po vyšlapané dálnici. Tady se nemusíte bát, že zabloudíte. Svah nabírá na expozici a brzy se přiblíží Grand Couloir, obávané místo výstupu. Jen co totiž teplota stoupne, začínají se nahoře uvolňovat kameny, které pak sviští tímto strmým sněhovým žlebem a smetou vše, co se jim postaví do cesty. Tento úsek tedy traverzujte nejlépe brzy ráno. Jistící lano, které je tady natažené, je příliš vysoko, aby se ho dalo držet, takže vám nezbude, než se k němu upínat alespoň zrakem. Následuje nezáživný výstup skalnatým žebrem směrem k chatě Goûter, která se skvěje vysoko nad vámi. Místy leží sníh a kameny jsou solidně namrzlé.
Mont Blanc
Proti mně sestupují lidé, kteří se o vrchol pokoušeli minulý den, zejména jeden z nich rychle upoutá moji pozornost. Není totiž zrovna obvyklé, aby někdo ve třech a půl tisících nesl na zádech jízdní kolo. Ital lámanou angličtinou vysvětluje, že chce sjet co největší část hory; některá místa jako toto, jsou ovšem nad jeho možnosti. Zvláštní počin.
Ještě není ani poledne, když přicházím k Refugio Goûter (3817 m). Zde se ovšem nezdržím a pokračuji asi sto metrů dál, kde už stojí hrstka stanů. V jenom volném zahrabu stavím ten svůj a seznamuji se se svými sousedy. Němci, Švédi, Polák a Španěl – komunita je zde opravdu různorodá. Mezitím se vybralo a otevírají se nádherné výhledy do údolí Chamonix, na jehly Aiguille du Midi i na blízký čtyřtisícový Bionnassay. Jen vrcholek Mont Blancu je stále v mracích, dnes opravdu není ideální vrcholový den. Ti, kdo se vracejí, to jen potvrzují. Většina z nich výstup vzdala, několik skupin zabloudilo už v okolí Dôme du Goûter. Takže když mě odpoledne dvojice Švédů zve, zda nechci vyrazit ještě dnes nahoru, s díky odmítám. Raději odpočívám a snad donekonečna vařím. Téměř usínám, když se ti dva vrátí. Nahoru sice došli, ale pro nepřátelský vítr a hustou mlhu museli dokonce kontrolovat výškoměr, aby vůbec poznali, že jsou na správném místě.
Potkávám jen zástupy rádobyhorolezců, kteří se neváhali vyzbrojit outdoorovým vybavením renomovaných značek, aby přežili jízdu lanovkou na Midi a zpět.
Mrazivý vrchol
Nervozita před výstupem udělá vždy své. A tak ačkoliv je mi teplo, nemám žízeň ani mě nebolí hlava, naspím maximálně čtyři hodiny. Možná jsem to přehnal s tím včerejším odpočinkem. Vyrážím o půl třetí. Cesta je zpočátku i v úzkém kuželu čelovky dobře patrná a stoupá v serpentinách směrem k Dôme du Goûter. Tam se ovšem, zřejmě v důsledku včerejšího hromadného bloudění, dělí do několika větví. Stopa se zužuje, až pomalu mizí, a tak nezbývá, než se pokorně vrátit a zkusit jinou. To se několikrát opakuje, až trefím tu správnou do sedla Col du Dôme. Dřevěné tyče mě jen ujistí, že toto je ta správná trasa.
Z jihu se sem napojuje výstupová linie z Itálie. Svah opět nabírá strmosti a po několika stech metrech se objeví silueta chaty Vallot (4362 m), která je toho času opravdu zavřená. Vzhledem k časové rezervě si dovolím delší pauzu a sleduji změť čelovek, které se jako světlušky rojí ve tmě pode mnou. Když se začnou povážlivě blížit, vyrážím na závěrečný úsek. Mechanicky ukrajuji metry po bílém svahu, který později přechází ve vrcholový hřebínek. Zabloudit se nedá. Je krátce po šesté, když přicházím no kótu 4810 m. Není kam dál stoupat. Na východě se rýsuje nad siluetou horských hřebenů úsvit nového dne. Jinak zde panuje klid a až znepokojivé ticho. Když jste tu sami, vnímáte tu atmosféru o to intenzivněji. Po několika minutách jsem nasycen vrcholovým opojením a dává se do mě zima. Otáčím na cestu zpět. Na úzkém hřebeni míjím „světlušky“, což není vždy jednoduché, zvláště když některé nejsou ochotny ustoupit ani o píď. Nezbývá tak, než nalézt do strmého svahu a čekat, než hlemýždím tempem přejdou. Od Vallotky už jde vše bez problémů, a tak jsem již v osm zpět u stanu. Bylo to snazší než jsem čekal. Samozřejmě výstupem cesta nekončí, stejně důležitý a často nebezpečnější je i návrat v pořádku zpět domů. Balím stan a zahajuji nekonečný sestup až na dno údolí Chamonix.
Když v půl třetí přicházím ke známému kostelu v Les Houches, sotva pletu nohama. Po 3800 výškových metrech z vrcholu k tomu je i důvod. Brzy si stoupám ke krajnici a začínám stopovat k domovu. Tam přijíždím sedmý den brzy ráno, notně znavený, ale spokojený, že celý ten odvážný podnik vyšel. Resumé: 2000 km stopem, 33 aut, 3800 výškových metrů.
Rádi byste se na Mont Blanc vydali také?
Mrkněte na naši novinku Mont Blanc, kteří průvocují horští vůdci, bratři Švihálkové.