Toto je skutečné putování. Za 8 dní jsme urazili přes 140 km po svých a natěžko, po horských travnatých hřebenech.
Výlet začíná z ostra po všech stránkách. Po dvouhodinovém prudkém stoupání se člověk dostane k starověké Dhácké pevnosti Sarmizegetusa. Byla posledním útočištěm Dháků před Římany a na počátku druhého století našeho letopočtu byla dobyta, vypleněna a zarostla bukovou džunglí. Znovu ožila v posledních letech, výrazně tomu přispělo zapsání na seznam UNESCO v roce 1999. Dále sleduje osud nejslavnějších předkolumbovských měst a chrámů na americkém kontinentu: velké množství turistů, zejména navoněných dam na podpatcích a pokuřujících pánů v polobotkách, vstupné, důsledná ostraha a policie, zákaz svačení a sedání na trávu. Opravdu bratříčku, je čas odejít, nezdržovat se a strmě šplhat bujnou džunglí na hřeben. Těsně pod ním se otevírají pohledy na lesnaté předhůří a borůvková plantáž nutí k delšímu zastavení. Na vrchol je to již jen kousek a tak již první noc lze tábořit s nádhernými výhledy.
Cesta další dny se klikatí po členitém, často špatně rozeznatelném hřebeni, několik hlubších sedel je zalesněných, ale většina trasy vede po loukách. Po několika letech se sem opět vrátili bačové se svými stády ovcí a ostrými hlídacími psy. Koně se tu prohánějí volně. Máš-li štěstí koupíš od nich slaný ovčí sýr. Na rozhovor to není, ale je vidět, že i za chvilkovou a cizojazyčnou společnost jsou rádi. Za temnou klečí, porostlou horou Monte Negru teprve začínají nedozírné pláně. Na obzoru se vynořují další a další travnaté horizonty, ani strom, kosodřevinu, salaš, ... nic není nevidět. Toto putování musí být nezapomenutelné zvláště cestuje-li člověk sám a mlčky. Stějně jak Sarmisegetuza se uprostřed hor proměňuje oblast Curmatura Sureanu, kde se pomalu buduje lyžařské středisko z již dosloužilých alpských vleků. Při této vzpomínce nelze opomenout obdobnou historii jediné místní tramvajové tratě, o tom ale později. Civilizační neřestí jsou i tady dobyvatelé na čtyřkolkách, naštěstí je jich zatím jen pár. Autodrom na hřebenech by již opravdové poutníky s lehkým srdcem jistě nelákal. Na Curmatuře v Apré-ski v létě není ani živáčka, co by žíznivému pocestnému podal lahodného moku, nezbývá než se vyhoupnout přes nejvyšší horu Lui Piatru do pusté přírody. Přechod z hor Sureanských do hor Lotrovský tvoří nízký zalesněný hřebínek a samotným sedlem prochází strategická silnice mezi Valašskou a Transylvánskou nížinou. Již je asfaltová ale před pár lety by po ní osobní automobil stěží projel. Automobilový ruch umožní fakultativně stopem sjet do údolí k jedinému možnému občerstvení na trase a to k Obarsii Lotrului. Lotrovské hřebeny jsou snad ještě pustší a rozlehlejší než ty Sureánské. A tak teprve na druhý den se poutník dostane k nejvyšším sklanatým vrcholkům se Cristesti a Steflesti. Za hlubokým údolím se tyčí ještě o něco vyšší Cindrel dle mapy měří 2.244 m a je nejvyšším vrcholem putování. Pod ním je v karu ukryté ledovcové jezero, u kterého lze nádherně tábořit a podniknout alespoň krátkou dobrodružnou výpravu nalehko bez batohů. Z bystřin a erodujících skalních bloků lze vylovit oblé granáty, většina je matných a hrubých, kdo má štěstí najde i docela rudý a čirý. Cindrelský hřeben pomalu ale vytrvale klesá k městu Sibiu.
Naštěstí je dlouhý a po celou dobu jsou výhledy na nižší hřebeny, tak je čas se s horami dostatečně rozloučit. Poslední den v horách je labutí píseň, nocleh na svažité louce u seníku, nad kterým se sklání stoletý javor. Všude spoustu borůvek a výhled na zapadající slunce. Pro nedočkavé se lze vypravit i vstříc vycházejícímu slunci nad Sibiu, ostatně jako téměř každé ráno, kdy se spí na hřebeni. Krajina nad první vesnicí Rasinari je členitá, posetá seníky a salšemi s ohradami nebo višňovými sady. Úroda právě dozrála a poutníka zaručeně potěší. Po deseti dnech v civilizaci si snad každý dopřeje lahvového piva z Magazinu Mixt nebo jiných lákadel. Z Rasinari, malé vesnice, vedou do Sibiu tramvajové koleje. Je to úsměvný pozůstatek plánované expanze k nikdy nerealizovaným sportovním centrům v horách. Tramvaje, které dnes jezdí jen při zvláštních příležitostech kdysi jezdili ve švýcarském Svatém Mořici a na výrobním štítku tramvaje je vyražen neuvěřitelný rok 1913. Cestou do Sibiu je dobré zastavit se v Astře, největším skanzenu rumunské lidové architektury. Skanzen má patronaci UNESCO a Sibiu bylo pro změn hlavním městem kltury v roce 2007. Původní němečtí zakladatelé a obyvatelé tomuto městu vtiskly jedinečný charakter. Je úžasné potulovat se po večerních zapadlých uličkách, dvorech, restauracích a kavárnách. Náměstí je plné lidí až do pozdního večera a čas tu rychle plyne až do neodvolatelného odjezdu zpět domů. Nezbývá než se sem vracet. Málokteré horstvo má takové silné kouzlo, jako to které jsme právě prošli.
Do Rumunska se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...