Za devatero horami, devatero řekami a devatero dálnicemi leží uprostřed hlubokého moře Smaragdový ostrov. Ostrov zvaný Korsika. Oplývá mnohými přírodními krásami – o těch ale dnes řeč nebude. Kromě přírodních krás vyniká ostrov ještě dalším jedinečným fenoménem. Tím je značné množství polodivokých korsických prasat. Na území velkém asi jako bývalý jihočeský kraj, jich žije podle odhadů místních něco mezi 45 až 60 tisíci. Vzhledem k tomu, že na ostrově žije něco kolem 260.000 obyvatel, připadá tak jedno prase zhruba na pět Korsičanů.
Kdy se na Korsiku první prasata dostala, to se asi už nikdy nedozvíme. Předpokládá se, že původní divoká prasata žila na ostrově už před příchodem tvora, který sám sebe nazývá Homo sapiens. Zcela jistě na Korsiku část prasečí populace dovezl člověk, který se začal na ostrově postupně usazovat od mladší doby kamenné až do současnosti. V minulosti zřejmě častokrát došlo k tomu, že lidem jejich domácí mazlíčci utekli a začali se křížit s původními divočáky. Korsičtí čuníci mají tu zvláštnost, že nejsou vlastně ani zcela divocí, ale ani úplně ochočení. Jsou prostě něco napůl. V jednom stádě tak můžete vidět jak prasata porostlá hustou srstí, tak jedince úplně holé. A samozřejmě i spoustu těch ostatních, kteří jsou právě něco mezi. Sami ostrované je spíš než divoká prasata častěji nazývají Cochon coureurs, tedy doslova „volně pobíhající prasata“. Někdy jim ale také říkají pouze sanglier – jednoduše „prasata“.
Korsická prasata patří mezi typické všežravce. Živí se především kořínky různých rostlin, žaludy, kaštany i jinými plody. Příležitostně si však pochutnají i na červech a hmyzu, který vyrývají ze země pomocí svého rypáku. Jsou o trošku menší než jejich příbuzní v kontinentální Evropě, ale i tak dorůstají do hmotnosti 80 – 90 kg. Svině a jejich mláďata tvoří většinou malé stádo, zatímco samci, kteří dokážou překvapivě rychle běhat, jsou samotáři. Samcům také rostou krátké, ale strach nahánějící kly, které používají v boji s ostatními samci v období říje (v listopadu a v prosinci). Každoročně mezi listopadem a únorem nastávají pro prasata těžké časy. Všichni pravověrní Korsičané strhávají v té době ze zdí pušky a vyrážejí do zalesněných horských údolí na lov. Lov prasat je na ostrově oficiálně omezen pouze na tyto měsíce, v některých oblastech jsou ale ilegálně lovena i jindy. Odhaduje se, že v rukou lovců každý rok skončí kolem 10.000 kusů prasat.
Ze zabitých čuníků se připravují některé vyhlášené speciality. Právě na prasatech je založena výroba vynikajících korsických uzenin – charcuteries – která se v průběhu času stala doslova druhem umění. Korsické vepřové získává svoji zvláštní výraznou chuť právě ze žaludů a kaštanů, kterými se čuníci živí. Velmi výrazné chuti i specifické vůně je dále dosahováno tím, že uzeniny jsou často zpracovávány „studenou cestou“ bez tepelných úprav. Tomu také odpovídá jejich vzhled – většinou vypadají jako neforemné, plesnivé a smradlavé kusy něčeho, co kdysi dávno možná bylo salámem. Jak vůně tak tento specifický vzhled mohou středoevropského návštěvníka odradit od případné konzumace již v samém počátku. Prakticky všude na ostrově je možné se setkat s téměř neskutečnou nabídkou těchto „prasečích“ produktů. Ať již je to vyuzená šunka prisuttu, vepřové podlouhlé tmavé uzené játrové párky figatellu či fitonu, které se jí buď vychlazené nebo grilované, velmi kořeněná klobása salamu, uzené vepřové lonzu či oblíbená místní specialita s názvem fromage de tete („sýr z hlavy“) – okořeněný prasečí mozeček. Kdo neochutnal, nepochopí!
Prasata můžete na Korsice vidět úplně všude. Prohánějí se zcela volně porosty macchií, borovicovými i bukovými lesy, bývají vidět v blízkosti písečných pláží na mořském pobřeží, stejně jako poblíž horských vesnic. Jednou jsem dokonce pozoroval skupinku několika čuníků u ledovcového jezera vysoko v horách. Nejčastěji je však možné je spatřit podél horských silnic a cest ve vnitrozemí ostrova. Jedním z takových míst, kde se prasata zdržují v hojném počtu je nejrozlehlejší korsický les Forêt de Valdu Niellu. Několikrát jsem projížděl tímto lesem po asfaltce vedoucí vzhůru na sedlo a čuníci nikdy nezklamali – byli tu vždy v hojném počtu. Pobíhali kolem silnice i přes ni osamoceně i ve větších stádech. Párkrát jsem zažil, že pobíhali nebo dokonce leželi přímo uprostřed silnice a jak se zdálo, přítomnost aut nebo lidí jim vůbec nevadila. V takovém případě často nepomáhá ani troubení. Musíte prostě počkat, až se prasata uráčí silnici vyklidit.
Stojíme na nejvyšším silničním horském sedle ostrova – Col de Vergio ve výšce 1.477 metrů. Je to místo, kde se s oblibou zastavují nejen turisté, ale i prasata. Bývají zde vidět, jak vybírají popelnice u cesty, do nichž lidé vyhazují zbytky jídla. Často se promenádují v těsné blízkosti lidí a vyloženě čekají, že dostanou něco na zub. Právě tady jsem před pár lety zažil, že nám jedno takové přidrzlé prase vběhlo předními otevřenými dveřmi do autobusu. Čtyři silní chlapi měli pak co dělat, aby ho vůbec vytlačili ven.
Ne každé setkání s korsickými prasaty však končí takto úsměvně. Vzpomínám si na jedno krásné letní odpoledne před několika lety, kdy jsme po náročném výstupu a sestupu uprostřed korsických hor odpočívali u horské chaty Asinao. Jeden z účastníků naší výpravy si na travnatém palouku nachystal svačinu, pak vstal a šel si do nedaleké chaty koupit pivo. Vzápětí se ozval hurónský výkřik: „Bacha na tu svini!“. Ale to už se z nedalekého křoví vyřítilo prase, popadlo odloženou svačinu a začalo s ní zdrhat. Chvíli jsme se ho pokoušeli honit, pak jsme po něm házeli kamením, ale marně. Nepomohly ani nadávky, ani kamení. Svačina byla nenávratně pryč. Před časem jsem zažil historku ještě dramatičtější. Dala by se doslova nazvat „prasečí útok“. Té noci jsme tábořili u horské chaty Petra Piana. Bylo poměrně větrno a po celou noc vítr v pravidelných intervalech lomcoval tropikem u stanu. Kolem půl druhé ráno se ze sousedního stanu náhle ozval vyděšený pokřik. Dvojice, která v něm spala, zjistila, že mají půlmetrovou díru v tropiku a chybí jim jeden z batohů, které si pod něj do předsíňky stanu na noc uložili. Vyběhli jsme ze stanů a s baterkou v ruce se snažili chytit vetřelce. Asi o 10 metrů dále jsme ho spatřili – korsické prase! Batoh ležel hned u něj. Na boku byl rozpáraný a většina proviantu na následující dva dny pochodu v horách sežrána. Čuník zkonzumoval prakticky všechno, nejen pečivo a sušenky, ale i sáčkové polévky, těstoviny a předvařenou rýži. Dotyčná dvojice se pak do čtyř do rána bavila zašíváním batohu a roztrženého tropika stanu. Takže až pojedete někdy na Korsiku, dávejte si na ty svině pozor!
Do Francie se s námi můžete podívat na těchto zájezdech. Více zde...